Reakce na recenzi:

Frajerlukee - @ 01.05.2007

Mezi klasickými rockovými operami Tommy a Quadrophenia, vzniklo v roce 1971 další legendární album, v té době již veleúspěšné a především skvěle na živo hrající čtveřice. Ne každý však dnes ví, že i toto album vychází z koncepčního příběhu, jehož dějová zápletka by se dala přirovnat k bezmála o 30 let mladšímu filmu Matrix. Příběh se odehrává ve světě, kde část lidí prožívá svoje životy jako virtuální realitu, přes napojení těla na počítač a menší skupinka lidí se uchýlila do hlubokých lesů, kde uctívá primitivní sílu zvanou rock‘n’roll. Tato síla pak měla napomoci osvobodit lidstvo ze zajetí počítačů a uvrhnout posluchače do stavu nekonečné extáze, či nirvány. Tento příběh měl být částečně zfilmován a jeho vyvrcholením měla být série interaktivních koncertů v jednom Londýnském divadle, kde diváci měli spoluvytvářet hudbu přímo na podiu. Tento mamutí projekt, dost možná nejambicióznější počin historie rockové hudby měl podle Peta Townshenda znamenat novou hudební revoluci a maximálně propojit posluchače s písněmi. Ačkoliv vše nedopadlo tak jak si Pete přál, jednak díky nepochopení celého záměru většinou zainteresovaných a také nervovým kolapsem samotného autora, zapsaly se torza Lifehouse projektu nesmazatelně do dějin a to pod názvem Who's Next. Další písně inspirované tímto příběhem se pak objevovaly po celou tvorbu The Who na albech Odds and Sods, Who By Number, Who Are You a také na Petových sólových počinech, kde nakonec celý projekt po 30 letech zkompletoval. Stěžejní písní měla být Pure And Easy, která se však na Who's Next nedostala. To otvírá syntetizátorový epos Baba O'Riley, který zdobí Daltreyho hymnický vokál a zakončuje zběsilý houslový part. Tato nevšední spojení vytváří jednu z nejoriginálnějších a zároveň nejgeniálnějších rockových skladeb. Téměř na celém albu je markantně patrný zvuk syntetizátoru, bezpečně rozpoznatelný také na závěrečné Won't Get Fooled Again, ve které si můžete vychutnat co je to rock v podání bicích, basové a sólové kytary a na závěr padnou do kolen při Rogerově vsuvce, zřejmě napodobující lva v říji:) Dále tu máme Petovo náboženské vyznání Bargain, které neztrácí lesk ani po nesčetných posleších a stále šlape jako švýcarské hodinky. Dokonale melodická Behind Blue Eyes, se závěrečným energickým vpádem bicích a řízné kytary se dočkala mnoha coververzí a je zřejmě nejznámější skladbou The Who. Vážné Getting In Tune a The Song Is Over by zřejmě vyzněly ještě lépe jako součást Lifehouse, naproti tomu lehce poťouchlý Going Mobile vyloudí spíše úsměv, ale později také údiv nad prazvláštními kytarovými rify. Johnova My Wife se stal po právu koncertní stálicí. Co dodat k tomuto téměř dokonalému albu? Snad jen to, že i obal desky inspirovaný filmem 2001: Vesmírná Odysea dostal četná ocenění.