Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 04.09.2013

Třetí album Jeffa Becka a první album The Jeff Beck Group bylo pro mě z nějakého důvodu mnoho let zapovězené. Nikdo v mém okolí ho v dobách vinylů nevlastnil a nikdo ho pořádně neznal. O to víc samozřejmě přitahovalo mou pozornost. Popravdě řečeno, druhé album Beck-Ola pro mne byla jistým zklamáním, po famózním debutu a protože Beck pro mě vždy představoval nejen technicky brilantního hráče, ale i kytarového experimentátora, nedal jsem se touto okolností zmást a postupně jsme se seznamoval s jeho další produkcí. Nyní jsem konečně na výše zmíněné album dosáhl a tak se budu snažit nabídnout svůj recenzní úhel pohledu…

I GOT THE FEELING – tak tohle je intro jako bič. Výrazný riff, na kterém stojí a padá celá skladba. Nas rozdíl od pojetí předešlého alba, zde začíná do popředí pronikat výrazně funk. Pumpující basy Clive Chamana a správně prokreslené bicí jednoho z nejlepších bubeníků své doby – Cozyho Powella zaručují jízdu v první třídě. Jméno Boba Tenche, zpívajícího druhého kytaristy jsem předtím neznal, není hlasově tak exponovaný jako Rod Stewart, ale přesto mi jeho cítění připadá pro styl zcela v pořádku. V něčem mi jeho interpretace připomíná kombinaci Roberta Lamma a Pete Cetery z Chicaga. Klavírista Max Middleton sem vnáší latinizující prvky a jeho suverenita podání je zcela evidentní a konečně je tu Mistr. Jeho kytarové sólo má řádný odpich a barvu a jeho vodopády tónů mě dostávají do pořádného rauše. Začátek v tom nejlepším slova smyslu a myslím, že by skladba mohla mít i hitové ambice….

SITUATION – v druhé skladbě cítím latinizující atmosféru přivolávající asociace na Santanu. Tench se pohybuje v podobné rovině jako Leon Thomas na albu Welcome, a opět ta rytmizující energická pulsace a klavírní běhy s patřičnou suverenitou. Beck si dopřeje prostor pro svoje sebevyjádření a a zaostřené reverbované tóny jeho kytary mají pořádný odpich a jako žhavé uhlíky a jiskry sálají do okolí. Téma není nijak závratně komplikované, má čitelný tah na branku a hutný rytmus udržuje trvalé napětí. Kombinace Middletonova klavíru a elektrického Fender-Rhodes je velmi zdařilá. Můžeme tancovat, ale můžeme se i nechat unášet jazzovými náladami, až do okamžiku kdy Beck začne opět řádit, ale brzy nato přenchá prostor Tenchovi. Není to klasický rockový shouter, jak vyžadovala doba, ale přesto se v písni neztrácí…..

SHORT BUSINESS – další úderný riff a skvěle proaranžované postupy, kde se Middleton má šanci prosadit svými klavírními party. Ani stopa po blues. Rock kloubený s jazzem a se soulem, ale ještě bych tuhle variantu vyloženě nenazval fusion – jakýsi předobraz, v němž se prolínají výrazně rockové prvky s dalšími ingrediencemi. Koncertně určitě velmi přesvědčivé číslo, díky nezadržované emocionalitě podání…

MAX´S TUNE (RAYNES PARK BLUES) – výraznější změna. Tak trochu tajemný nádech, který by mohl evokovat Fleetwood Mac s Peterem Greenem kolem r. 1969. Autorská záležitost Middletona, která je příjemnou proměnou a atmosférou melancholie a snových vizí, při kterých si Beckova kytara s nastaveným elektronickým vibrátem domlouvá zásnuby s jazzem a její kytarové ornamenty se postupně rozvíjejí, až uvolní prostor zádumčivému klavíru a tady už lze nazvat věci pravými jmény a máme tu přeobraz jazz rocku, inspirovaný Milesem Davisem. Další proměna nás přivádí ke klavírní zádumčivosti a rázným akcentům v rytmu. Velmi dobře pojednaná skladba, která domnívám se, přitáhne pozornost každého citlivějšího instrumentalisty na klavír či kytaru a má sílu inspirovat. Proměny harmonické struktury a rytmických postupů jsou kreativní a muzikantsky lákavé. Nic pro hitparády a komerční rádia. Instrumentální kouzlo, zbavené okázalosti a vnitřně krásné s tajemnou tečkou na gong…

I´VE BEEN USED – nadějně odvíjející se kytarová linka s dramatickým podtónem je otevřenou bránu pro důrazně pojednané téma. Chamanova baskytara nastoupí s kompresorem a připomíná mi soundem Jacka Bruce. Powellovy bicí jsou tradiční hutné a vzletné a pracují jako ojnice parní lokomotivy. Další kytarové proměny odsekávaného doprovodu a bloudivých tónů. Pravděpodobně v téhle skladbě se mi zdá Tench jako zpěvák zatím nejpřesvědčivější. Middleton se výborně prolína s Beckovými kytarovými kobercovými nálety s mrazivým dozvukem, třebaže se mi zdá že konec přišel nějak nečekaně…

NEW WAYS /TRAIN TRAIN – další rockový opus s nijak se nešetřícím podílem instrumentace, kdy jsou všichni přítomní na albu ve stále akčnosti a pracují ve výečné kooperaci, radost poslouchat. U Tenche si všímám tendence zpívat víc jako černoch a ne jako běloch. Výborná kytarová vsuvka hodná Beckova formátu a Middleton řádí na klaviaturu jako by šlo o život. Je tady ovšem pneumatické kladivo jménem Powell a jeho ďábelské breaky do beckovských kytarových nástupů zapadá s neuvěřitelnou přesností. Vliv amerického soulu zde nelze popřít, což napovídají zejména houkající sbory, ale i Tenchův hlas. Baskytarová melodická linka funkuje jako od Wimbishe z Living Colour a ta unisono! Tomuhle se říká hudba hned na poprvé. Beck hraje s velkou odevzdaností a jeho spoluhráči nijak nezaostávají.

JODY – závěrečná skladba je zahájena klavírními party a přichází s ní jakési uvolnění. Nic se nějak výrazněji nezjednodušuje, ale spíše zpřehledňuje. Formálně se jedná o vynikající písničku, i kdy v San Remu by asi „neobstála“. Tench se do interpretace pokládá. Sice ne jako třeba Chris Farlowe, ale i tak zde dotváří zajímavé hudební obrazce. Middleton jako klavírista je velmi přesvědčivý, škoda, že nepoužil třeba i hammondky, nebo Fender-Rhodes a clavinet, jak tomu bylo o čtyři až pět let později. Dodalo by to jeho podílu větší pestrost. Muzikantsky ovšem pěkně plnotučná hudba a Beck kouzlí se zvuky a svou technikou radost poslouchat, závěr už skutečně vykazuje jazzrockové nálady, které byly rozvinuty u Becka v polovině sedmdesátých let do skutečné dokonalosti.

Rough And Ready je velmi příjemné překvapení a potvrzení mého mínění o Beckovi, že je to vývojový kytarista, experimentátor a hudebník širokého záběru. Album je zcela jiného ražení než debutové Truth a už vůbec nic nemá společného se syrovým a nevyváženým Beck-Ola. Jeho vstup do sedmdesátých let byl velmi nadějný. Třebaže jsem z alba nadšen, ve srovnání s Blow By Blow nebo Wired přece jenom si některé věci musejí ještě „sednout“ a tak místo původně plánovaných pěti dám čtyři a půl, což znamená tentokrát čtyři hvězdičky.