Reakce na recenzi:

Akana - @ 25.04.2014

V rychle expandujícím rockovém univerzu se v polovině 6O.let vytvořily dva základní póly. Na tom spořádanějším, popovějším vládli Beatles, pro zlobivější kluky a holky tu byli Rolling Stones a většina ostatních měla prostě blíž nebo dál k jednomu z táborů. Záhy se ale začaly objevovat osobnosti, které do takového rozvržení nezapadaly a jakoby hledaly ještě třetí pól. Takový, kde stejně důležitý jako instrumentální bravura, skladatelské umění nebo bluesový feeling je také celkový koncept a nějaká myšlenková nebo estetická nadstavba. Přibližování rock'n'rollu světu umění, ale ne ve smyslu napodobování složitosti klasické hudby, jak k věci o něco později přistupovaly artrockové kapely, ale spíš uskutečňování vlastních, často kontroverzních a provokativních vizí. Vedle Velvet Underground byli v tomto ohledu pionýry také The Doors.

Písně na jejich prvním albu nejsou nijak komplikované (Light My Fire a The End jsou jen dlouhé, a to není totéž). Ale obsahují jakési zvláštní a na první poslech rozpoznatelné fluidum něčeho tajemného, nebezpečného, dráždivého. Přestože se staly, stejně jako kapela samotná, jedním ze symbolů hnutí flower power, měly daleko k přemrštěnému optimismu a utopistickému snění většiny ostatních. Jsou smyslné, zlověstné i dekadentní. Jejich obsahem jsou různé temné proudy lidské mysli, drogy, sex, ale i povrchní intelektuální romantika živená Huxleym, Freudem, Blakem a podobnou v univerzitních posluchárnách posbíranou veteší, která ale ve spojení s rockovou hudbou stvořila fascinující, masově přitažlivý fenomén.

The Doors docílili hned na začátku naprosto originální sound, který přes deklarované ovlivnění bluesovou hudbou, odkazuje stejnou měrou k evropským tradicím. Předělávka Dixonovy Back Door Man demonstruje, že i když se Doors snažili hrát „černě", blues prostě v krvi nikdy neměli. Ale právě díky tomu vznikla svébytná, temná verze téhle písně, a ne upachtěný plagiát. Druhá z coververzí, Weillova a Brechtova Alabama Song (Whisky Bar), už jde naturelu skupiny mnohem víc na ruku.

Jim Morrison, satyr s tváří Apollóna, není po technické stránce nijak oslnivý zpěvák, ale barva hlasu, uhrančivý výraz a aura prokletého básníka z něj dělají podmanivého krysaře v čele okouzlených davů. Posluchače dokáže zhypnotizovat v mystických dumkách jako The Crystal Ship, End of the Night, o divadelním monologu v The End nemluvě, ale stejně tak i perfektně dávkovanou agresí v Break On Through, Soul Kitchen nebo Back Door Man. Manzarekovy klávesy a basové linky jsou hlavním poznávacím znamením zvuku kapely, ale stejně důležitá je i kytara Robbieho Kriegera, sledující o dost jiné cíle, než většina jeho současníků. Stačí si poslechnout jeho psychedelické koloratury v End of the Night nebo orientální arabesky v The End. Densmorovy bicí jsou rovněž velmi specifické. Až zarážející je u něj velmi omezená zásoba breaků a jiných ozdob, ale právě ten rovnoměrně odtikávající beat výrazně přispívá k magičnosti celku a třeba divokou Break On Through jakoby nabíjel statickou elektřinou.

Dodnes se vedou debaty o hloubce Morrisonových textů a muzikantských kvalitách The Doors. Ale ať už byla jejich hudba skutečným mystériem nebo jen plytkou pózou, ovlivnila a dodnes ovlivňuje nepřehledné zástupy následovníků. Zejména takových, pro něž hudba nejsou jen šikovně napsané a zahrané noty, ale také médium pro širší vyjádření. Skladbami jako byl na debutu třeba The End přivedli The Doors do rock'n'rollu divadelní stylizaci a ta v něm v různých podobách už jednou provždy zůstala.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz