Reakce na recenzi:

horyna - @ 02.01.2019

Pokud tomu nebylo již dřív, s hudbou kapely Doors jsem se seznámil někdy okolo sedmnáctého roku života - v době, kdy jsem začal navštěvovat brněnskou rockotéku na Favále. Tam byli "Morrisonovci" pravidelnými návštěvníky a svým psychedelickým rockem vyplňovali mezeru, kterou obklopoval tehdy se rychle rozjíždějící grunge. Prapředci "dětí ve flanelových košilích" mě tehdy absolutně nezajímali. Na jejich hitíky se sice dobře trsalo, ale zvukový opar linoucí se z Manzarekových kláves a uhrančivé fluidum vyvěrající z Morrisonova hlasu mě jako teenagera nechávaly zcela chladným. Na pořadu dne byl grunge! Alice v řetězech, marmeláda z perel (nebo to byl perleťový džem?), zvuk zahrady a další bořiči klasických rockových mýtů a naondulovaných klišé patřili mezi adepty, které jsme na začátku devadesátek za pětibábu kupovali do sbírek.

Dokonce ani poté, kdy stylu grunge zakrátko odzvonilo poslední cvrlikání, ani po uvadající metalové větvi, tudíž v době, kdy jsem se konečně dal na cestu nápravy, na cestu rocku a jeho progresivních odnoží, nebyli pro mě Doors tím artiklem, který měl za úkol doplnit domácí sbírku. Až mnohem později přišel zásadní zlom (vůbec si nevzpomínám, co bylo tím prvotním impulsem potykat si s nimi) a já konečně objevil jejich svět a Morrisonovy touhy a vize.

Šestice vyrovnaných alb, které stihla tahle kapela se svým "básníkem/bohem" vydat, je ucelenou linií, mapující jednu éru zaoceánské psychedelické hudby. Které album má být tím prvním, se kterým se chci seznamovat, mi bylo jasné hned od začátku. Napoprvé to musel být bez diskuzí silný a epochální debut z roku 1967. Jde o jejich nejslavnější desku s nejslavnější skladbou. Desku stylotvornou a uctívanou napříč světadíly a rasami. Dle mého ne však nejsilnější. Vedle spousty geniálních, známých a opravdu silných skladeb se najde pár míst, kde to krapet pokulhává, čímž vzniká určitá nevyrovnanost. Není to rozdíl propastný, ale pokud budeme tento debut poměřovat například s deskou třetí - Waiting for the Sun, bude vítěz dopředu jasný.

Nejslavnější skladbou celé desky a možná celých Doors je skladba Light my Fire. Pokud chcete někomu předvést, o čem celá kapel je, nemůžete jako ukázku vybrat lepší skladbu. Já osobně mám však na desce jiného favorita. Tím je píseň úvodní, dravá rocková smršť Break On Through (To The Other Side). Jeden z nejlepších úvodů, jaký si může rockový fanda přát. Zároveň jde o živočišnou ukřičenou záležitost s jazzovou stuhou, přehranou rytmicky a dynamicky neuvěřitelně dravě. Po Soul Kitchen přichází pomalý, procítěný kousek The Crystal Ship, v němž Jim odkrývá svoje touhy a pocity. Za další výraznou položku bych označil mistrovskou coververzi Alabama Song (Whisky Bar). Po již zmiňované a silně taneční Light My Fire a dalším coveru Back Door Man deska znovu nabírá čerstvější vítr. Nejprve překvapí pohodovou I Looked At You, kterou vystřídá jedna z nejtajemnějších písní celých Doors, skladba End Of The Night. Doslova radost do srdce mi přiváží energická Take It As It Comes a dlouhý moment pokory a přemítání představuje závěrečná dráždivá The End.

Hudba The Doors je smyslná, zlověstná a dekadentní zároveň. Když ji teď zpětně poslouchám, uvědomuji si, kde všechny ty "nové" kapely zkraje devadesátých let braly inspiraci. Některé z nich se odvolávaly na punk, některé šilhaly po Black Sabbath a Led Zeppelin, ale museli to být i The Doors, kteří stanovili těm "kostkovaným" frajírkům staronová pravidla.