Reakce na recenzi:

Voytus - @ 29.09.2009

Rok 1966, Los Angeles, Californie. Hippies pokuřují trávu, hlásají volnou lásku, pořádají volně přístupné koncerty, nabourávají konzumní myšlení americké společnosti, rozšiřují si vnímání rozličnými učeními východu, meditací, jógou, poezií, LSD a podobnými látkami. Po klubech koncertuje kapela The Doors s charismatickým Jimem Morrisonem, ve kterém mnozí spatřují hlavního mluvčího. On si s tím příliš hlavu neláme. On tím vším žije a vším je - šamanem, básníkem, rebelem, ztělesněním boha Dionýsa, ještěřím králem, sexuálním symbolem, provokatérem, obdivovatelem Williama Blakea, Aldouse Huxleyho, Friedricha Nietzcheho i Aliestera Crowleyho. Všechny tyto autory má velice dobře zmáklé a citáty z jejich děl rozdává jako moudrosti všedního dne. Však také název kapely nepochází odjinud, než ze Svatby Nebe a Pekla od Williama Blakea. 'Brány vnímání'.
Debutové album vychází 4.1.1967. Ještě před Beatlesovským Seržantem, Pištcem od Pink Floyd a dalšími zásadními deskami onoho revolučního roku. Cenzura marně zasahuje a bojuje se slovíčkem 'high', nebo ještě 'higher'.
Break On Through (To the Other Side) odstartuje hbitý rytmus bubeníka Johna Densmorea, přidá se klávesová basa s neodbytným monotónním riffem, klávasy a kytara s vyhrávkami a Morrison přichází s první deklarací psychedelického věku - probouráním se na druhou stranu, ať už je tam cokoli. A bere nás nemilosrdně s sebou.
Následuje pásmo songů s barovou atmosférou - Soul Kitchen, The Crystal Ship, Twentieth Century Fox. Není to obyčejný rock'n'roll, věnujte totiž pozornost textům. Jakkoli jsou zkratkovité, stále zůstávají básněmi, Často jsou naprosto jasné, častěji ale zamlžené, přesto ale vždy působivé. A při Alabama song se ještě, nemohouce se té barové atmosféry nabažit, pozeptáme, jestli je možné v tuhle hodinu ještě najít místo, kde nám ještě nalijou.
Light My Fire netřeba představovat, s tím se snad musel setkat každý, kdo jen zavadil o 60. léta. Atmosféra té doby bude znát i za dalších 100 let, jestli to ještě někoho bude zajímat.
Bluesová Back Door Man je neodmyslitelná součást koncertního repertoáru until the end. Rock'n'rollová I looked at You a tajemnem nasáklá End of the Night jsou dalšími perlami, lehký cynismus v Take it as it Comes (pro mě dodnes číslo jedna) předznamenává závěrečný opus The End. Zde se brány otevřou naplno. Původně píseň o lásce, jenže Jim skladbě dodal další rozměr a nabídl rockové hudbě něco do té doby neslyšeného. Z pomalu se rozvíjejícího tématu s indickým nádechem skladba mohutní, kapela obstarává hypnotický doprovod, Jim se zavřenýma očima, opřený obouruč o mikrofonní stojan - zaříkává, recituje. Nebezpečí na kraji města, dálnice, starodávné jezero, divné scény ve zlatém dole, modrý autobus nás veze na západ...Před úsvitem se probouzí zabiják, vezme si obličej ze starodávné galerie a cestou navštíví svou setru a bratra. Hudba sílí, nepravidelné, nervózní ůdery bicích, kvílející kytara a klávesy se zvukem prapodivného mučícího nástroje. Vchází do pokoje. Otče? Ano, synu. Chci tě zabít(Jim to pronese s naprostým klidem a bez pauz). Matko, chci tě VOJEEEEEEEEEEET!!! Hudba zrychluje a zrychluje, tříští se, nářez přestává, utichá, vrací se k původnímu tématu. A to je konec. Nedovedu si představit, jaký účinek měl tenhle Oidipovský opus na koncertech. The Doors po sobě zanechávali spoušť a Jim si to užíval ze všech nejvíc. Debut jednoznačně za plný počet.