Reakce na recenzi:

Petr Gerneš - @ 07.06.2013

Třetí album The Doors vyšlo o rok později než první dvě a musím říci, že je zas v mnohém jiné než jeho předchůdci. Jistě, jsou tu momenty, které je velmi připomínají, ale jinak se mi zdá celá tato deska poněkud klidnější, zadumanější než ty předešlé.

HELLO, I LOVE YOU, to je skladba, kterou hráli ještě jako Rick and the Ravens. Velice dobrý song, plný prazvláštního erotického napětí, a přesto vkusný, nezabíhající do lacinné lascívnosti, ale vyjadřující tu touhu s elegancí, která je pro tuhle kapelu typická.

Následuje LOVE STREET, jemná, něžná balada, plná opravdového lidského citu, ale nestavějící na popové uslzenosti a uleptanosti, naopak především díky Morrisonově zpěvu líčící lásku jakoby s odstupem, ale přesto působící mnohem silněji než motownské kvílení.

NOT TO TOUCH THE EARTH působí po těch dvou love-sonzích jako kýbl studené vody po propité noci. Z krásného sna procitáme ve strašnou realitu a Morrison (či snad ten indián, kdoví!) nás opět zve na cestu, na strašlivou, dlouhou cestu, na jejímž konci stojí prapodstata všeho. Opět nás chce přenést na druhou stranu, ale tentokrát mnohem naléhavěji než dřív, tvrději, silněji, brutálněji, a člověku je jasné, že tenhle muž byl opravdový elektrický šaman.

SUMMER´S ALMOST GONE nás zase zavede do známých vod tohoto alba. Tklivá balada, plná zvláštních obrazů, mne vždy naplní prazvláštním klidem, a já žasnu, že takovou skladbu stvořila tahle divoká kapela.

WINTERTIME LOVE je další, dalo by se říci, slad´ák. Kapela operuje v rytmu, který se nám může zdát velice atypický. Ani stopa po najazzlosti či po něčem takovém, Densmore udává za bicí soupravou valčíkový rytmus, do kterého Morrison zpívá sice ne svůj nejlepší, ale vcelku pěkný text.

A pak přijde zase něco úplně nečekaného. Legendární THE UNKNOWN SOLDIER, učebnicový příklad rockového divadla. Skladba začíná tajuplným klávesovým intrem, po chvíli se přidá i Morrison s první slokou, po jejímž odzpívání rozezní se celá kapela v pochodovém rytmu, do kterého Morrison zazpívá druhou sloku, aby se celý tento hudební celek přerodil v prostřední část, evokující vojsko, připravující se k útoku. Densmore udeří na ráfek malého bubnu a začne se odznova, tu ovšem přijde místo střední části pokračování druhé sloky, v níž se Morrison raduje nad tím, že válka skončila. Všechno je perfektně vyvážené a nic nepřebývá, všechno je skvěle vypointované a vygradované, a navíc organicky sloučené. Není tu ani stopa po prvoplánovém kýči, což oceňuji také, nebot´ si skupina vybrala téma, u jehož zpracování toto riziko vždycky hrozilo a hrozí.

Ve SPANISH CARAVAN se kapela dostane tam, kde jsme ji vůbec nečekali. Forma celé skladby je velice blízká flamenku, které ovšem skupina podává tradičně po svém, takže vznikne velmi zajímavá, chutná hudební směs, vylepšená ještě Morrisonovým podařeným textem, který v nevšedních obrazech opět líčí klasické doorsovské téma.

V MY WILD LOVE nám Doors připravili další šok, odložili elektrické nástroje, vzali do rukou bubínky nebo co to bylo, a spolu s mnohočlenným sborem spolupracovníků natočili jednoduchou, divošskou píseň s působivým textem, kterou považuji za jeden z vrcholů jejich tvorby.

S WE COULD BE SO GOOD TOGETHER se vracíme opět ke klasickým rockovým východiskům. Pěkná, houpavá píseň se skvělou melodií určitě není vycpávka, já osobně tvrdím spíše opak!

No, u YES, THE RIVER KNOWS toto tvrzení podle mne není tak jisté, ale nejedná se v žádném případě o špatnou věc, naopak oceňuji především její zajímavou gradaci a nezvyklý folkový sound.

A FIVE TO ONE? To je krásná tvrdá klasika s famózním textem a výtečnou prací instrumentalistů, perfektně vygradovaná, skvěle vypointovaná! Co dál říct, snad, že je to BIGBÍT JAK NĚCO!

Hudba s velkým H dohrála, a já, rozplývající se blahem, mohu jenom konstatovat, že 5 bodů je málo, ale budiž!