Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 18.04.2016

Tahle deska má z diskografii Doors zvláštní, zavírací postavení, přesto nepůsobí unaveně ani nudně. Má zde skoro absolutní hodnocení, přece jen mě oslovila o něco méně než debutové album, ale vlastně jde jen o drobnosti...

The Changeling má ospalou hammondkovou melodii, od úvodu cítíme basu - konečně studiový hostující Jerry Scheff. Morrisonovo hrdlo pořádně zdrsnělo, to je asi jediná výrazná změna oproti minulosti. Je tu opojné sólo, dekadentní atmosféra a značný důraz přesto mě tahle úvodní věc nikdy nějak zásadně neoslovila, zvlášť srovnám-li to s Break on Through... asi moje chyba. Love Her Madly je hitem od počátku - krásně stavěná melodie, kterou táhne v dokonalé souhře Manzarek s Kriegerem, Morrison do toho vstupuje suverénně a jeho melodické zpěvné podání posouvá skladba ještě na další úroveň kvality. Povedená jsou i hravá hammondková a kytarová sóla ve druhé půli. Skladba je samozřejmě známa i ze soundtracku k Forrestu Gumpovi. A máme tu bluesově začernalou temnotu Been Down So Long - propracovaná žhavá Kriegerova kytara, chrlící jiskry sól až do konce, jemná basová linka a tématicky ospalá, zakouřená nálada jsou zcela autentické, sem se hlavně Morrison chtěl v této době ubírat. Cars Hiss By My Window je další dřevní bluesová dvanáctka - klasický pomalý start s temně deklamujícím Morrisonem je dalším pomníkem stylu. Nálada ani tempo se nijak výrazně nemění, výborně věc oživuje proplouvající basa, která tady tvrdí přesně, jak by měla, závěr je drsné sólo. L.A. Woman je jedna z nejvýraznějších hitů - melodický souboj kytar a hammondek, přímočaré bicí, a postupně se uvolňující Morrison, energetický výbuch refrénu má velmi pozitivní účinky, hlavně Krieger se tu velmi odvazuje. V závěru to pak rozbalí celá kapela pěkně od podlahy a boj kytar s hammondy získá pořádné grády - osm minut žhavé jízdy. Pořádně drsný je kytarový úvod k L´America - nálada je těžká, stejně jako Manzerekovy temné "malby" kláves a Morrisonův studený, drsný projev. Atmosféra skladby plně odráží celkový sklon k větší těžkosti a tvrdosti, i když refrén je přece jen trochu lidštější a melodičtější. Ze splínu vyvede krásná šedesátková melodičnost Hyacinth House s opravdu kalifornským úvodem a mnohem civilnějším a melodičtějším Morrisonem. S předchozí věcí je to zkrátka jako noc a den. Krásně vedené ornamenty kytary a kláves. Crawling King Snake nás uvádí zpět do bluesového hájemství, je podaná patřičně zakouřeně, ale s poměrně živě znějícími hammondkami a pálivou kytarovou omáčkou. Skladba od Big Joe Williamse, musím ale říci, že se mi více líbilo podání Johna Lee Hookera - a ani nevím proč. WASP (Texas Radio and the Big Beat), temný podtón, souboj kytar a kláves - přiznám se, tuhle věcičku jsem nemusel nikdy, ne a ne se do toho dostat - druhá půle ale lepší prvé. Všechno ale rozptylují úvodní tóny eposu Riders on the Storm, zásadní skladby nejen Doors, ale celé rockové epochy. Bouřné tóny, pomalu vyplouvající éterická kytara a basa a zcela zásadní historická melodie, vnesená Morrisonovým éterickým, kazatelským hlasem. Paráda, kterým si pánové úplně na závěr kariéry vystavěli pomník. Postupně se navěšující melodické kytarové ornamenty a kapela nám ty božské motivy servíruje s mnoha různých podobách, vždy ale v nejvyšší kvalitě, lehce se dotýká progresu. Zhudebněný apokalyptický sen je mistrovskou tečkou, byl to konec úspěšné éry. Škoda tomu.

Tohle album mám rád, hodnocení je u mě těžké. Změnu k bluesové tvrdosti jsem vítal, přesto v přímém srovnání s debutem cítím, že mě neoslovilo tak intenzívně a je tu pro mě několik slabších míst, ale i závěrečná genialita. Poctivé čtyři hvězdy, abych to nějak rozsekl...