Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 28.08.2018

Druhá deska FNM s názvem Introduce Yourself vychází u firmy Slash Rec. v roce 1987 a laser mého přehrávače ji za posledních čtrnáct dní zná jako své boty. Z reproduktorů se po jeho puštění vždy vyvalí kvalitní hlasitá hudba, na první poslech je slyšet větší rozpočet na studio a mastering.

Kapela společně s kamarádem, zvukovým inženýrem a producentem Mattem Wallacem mění celkovou barvu zvuku, zbavuje se z větší části post punkových a gotických vlivů a celkově přitvrzuje. Ostře řezaná kytara Jima Martina dostává mnohem větší prostor a má téměř thrash metalové zabarvení. To ostře kontrastuje s funkovou, pleskající basou Billa Gouda a chameleonsky vytlemeným projevem zpěváka Chucka Mosleyho, u kterého nikdy nevíte, jak příští sloku podá – buď jako punker, hip hoper, rocker nebo jako zpěvák středního proudu. Mnoho lidí na něj nadává, ale já (který nemusel snášet jeho všemožné opilecké eskápady) ho miluju. Jeho osud je jako vejce vejci podobný jako u Paula DiAnna z Mejdnů, který rovněž neměl hlasový rozsah Bruce Dickinsona, byl však bezprostřední a na nic si nehrál. Bohužel oba dosáhli svého limitu, měli velmi kladný vztah k opojným látkám a nedokázali čelit novým výzvám a potřebám svých domovských kapel. Náladu doplňuje svými atmosférickými klávesy v pozadí Roddy Bottum a celou karavanu vřed tlačí snadno rozpoznatelný bubeník Mike Bordin.

Nicméně - co již v období předchozího alba We Care A Lot ke kapele poutalo pozornost byla jejich stylová nezařaditelnost a pestrost. V jejich podání musel člověk špekulovat, jakou hudbu vlastně poslouchá. Jasně – základem byl tvrdší alternativní rock, stačila však jen chvíli nesoustředěnosti a zcela vás vykolejila rap metalová vložka, nakažlivý funky rytmus či neuvěřitelně brutální sekané thrashové riffy. Z ostatních kapel, které v té době o něco podobného pokoušely – namátkou RHCHP, RATM, Primus či Scatterbrain – mi zrovna FNM byli na tomto albu nejbližší svou neučesanou drsností a syrovostí.

Na tvorbu nové desky bylo méně času, proto se dle mého na ní ocitly i slabší kousky. Ty silné však jasně převládají a i když nejsou tak členité a barevné, jako na následující desce, je z čeho vybírat. Třeba Anne Song – výborná, až taneční funky záležitost, plně se hodící na nějaký veselý mejdan. Rovněž i následující kraťounká Introduce Yourself, kdy se skoro hardcorově metalové záseky střídají s popovým refrénem, kdy vstáváte z lenošky a tančíce, tleskajíc do rytmu s kapelou. Následující zvážnělá Chinese Aritmetic vás omámí chladně atmosférickými klávesy, znovu nahraný hit z první desky We Care A Lot opět pořádně nažhaví a u rapmetalové R'n'R řádně zatřepete hlavou.

Zbylé songy nedosahují na plné hodnocení, o žádnou vatu se však nejedná. Výborná deska, jednolitá, tvrdá i taneční, metalová i šmrncnutá rapem. Deska pětice muzikantů těsně před branami oslnivé kariéry.