Reakce na recenzi:

Luka - @ 05.06.2007

Zájem o Mika Oldfielda ke konci 70. let trochu opadl-mnozí mu vytýkali že přešlapuje na místě- po špičkovém debutu Tubular Bells z roku 73 a druhém albu
Hergest Ridge vydaného o rok později- kdy se obě střídala na špici britského žebříčku, přišlo ještě komerčně velmi úspěšné album Ommadawn, zdlouhavé ale rozkošné Incantations a potom Platinum a QE2... každé začínalo dlouhou instrumentálkou a potom následovaly ty kratší.Jistě to byla velmi dobrá alba, ale už to prostě nebylo ono. A potom přišlo Five Miles Out- opět stejný scénář- jedna dlouhá a nějaké ty kratší.Pro mě je toto album ale jasným vrcholem Mikovy tvorby v 80. letech.
Úvodní Taurus 2 je jakoby pokračováním jedničky z QE2- dále se zde rozvíjí některé jeho motivy.Je to dosti složitá, v niž se střídají tiché a klidné pasáže s těmi rychlými, ráznými. Opět od kytar všeho druhu přes dudy až podětšký sbor.Taurus 2 už není tak zasněný jak dlouhé instrumentálky z let 70.Je ovšem nádherný...
Family Man je ukázka toho jakým směrem se bude Oldfieldova tvorba dál ubírat- velmi slušná pop rocková skladba s Meggie Reilly coby zpěvačkou.
Třetí je desetiminutová Orabidoo- klidně se rozjíždějící a velmi klidně a tiše končící.
A potom pro mě naprosto nejkrásnější záležitost z celého alba a možná z celé tvorby MO- Mount Teide- nádherá- to se musí slyšet.Carl Palmer na bicí...
A nakonec trochu zvláštně hezká Five Miles Out- udělaná jako dialog pilota s věží.
Nemá chybu...