Reakce na recenzi:

Le Fantak - @ 21.02.2015

Když už se mi do toho povedlo zamotat v mé poslední recenzi, je asi na čase napsat něco i o jedné z mých nejoblíbenějších desek vůbec, bezpochyby nejoblíbenější od druhé sestavy DP (s první sestavou nechci srovnávat). V porovnání s předchozím In Rock se dostává trochu do pozadí klávesy Johna Lorda, zato Gillan a Blackmoore se o pozornost diváka bijí ještě sveřepěji.
Titulní skladba, asi nejznámější z alba, už tak trochu připomíná následující album Machine Head. Všichni jedou na plno, Gillan řve, ale song se zbytkem alba tak úplně nekoresponduje. Je kratší, dravější - taková singlovka...ano skladba je to bezpochyby dobrá, ale to nejlepší má ještě přijít.
Hned druhá No No No přináší mnohem klidnější tempo a velice výrazné basy. Gillan si se svým hlasem vyloženě hraje, střídá výšky, řve, brečí...někdo by řekl že to možná i trošku přehání, ovšem mně se to takhle líbí. On to totiž prostě umí. Zcela netypicky pro předchozí desky Purplů se do pozadí, jak už jsem psal, dostávají hammondky Johna Lorda. Suma sumárum - pěkný song, ale Demons Eye je lepší.
Výrazný kytarový riff, opět velkolepé pěvecké vystoupení a konečně i klávesové sólo, byť dost umírněné. Tempo oproti předešlému In Rock i následujícímu Machine Head polevilo (což není na škodu). Na řadu se dostává i Ritchie Blackmoore se svým sólem a právě tóny jeho kytary přivádějí desku k naprosto netypické "vsuvce" Anyone's Dauther.
Mírná klavírní melodie, taktéž značně umírněný Gillanův projev a lehké kytarové snění - dokonalost sama. Obvykle tenhle druh "countryových" songů na rockových albech rád nemám, ale DP to překvapivě neskutečně sedlo.
Druhá strana desky je, ač je to až neuvěřitelné, ještě lepší, než ta první. Zasněná skladba The Mule s velmi energickými bicími totiž předchází z mého pohledu spolu s Child In Time jedné ze dvou nejlepších skladeb Deep Purple vůbec - Fools - zasněné a tak nějak nenuceně extatické představení všech pánů hudebníků.
Desku uzavírá zase ostřejší a kytarovější No One Came. Blackmoore a Lord si oba zasólují, Ian Peace i Gillan si také, jako ostatně vždycky, utrhnou svůj díl. Song mi tak trochu připomíná In Rock.
Jedno z nejlepších alb z nejlepšího období rockového žánru vůbec, z mého pohledu si ten plný počet určitě zaslouží.