Reakce na recenzi:

Akana - @ 16.04.2015

Titulní píseň alba Fireball je fantastický otvírák, tříštivý šrapnel, který desku nastartuje s tou nejvyšší akcelerací a v mém osobním žebříčku purplovských trvalek stojí výš než Smoke on the Water nebo Child in Time. Frenetické spřežení kytary, basy a bicích s lehkostí a jistotou načrtává trasu budoucím speedmetalovým borcům, s ničím se moc nezdržuje a žene se dravě vpřed jako skutečná ohnivá koule. Pro hardrockovou desku ideální úvod. Ale i když zůstává ve zbývajících minutách nepřekonaný a album jako celek nemá ty klasické stylotvorné proporce svého "do kamene vytesaného" předchůdce, nijak výrazně za ním nezaostává a místy nabízí dokonce i celkem odvážná vybočení z právě nastoleného kurzu.

V případě skladeb No No No a Demon's Eye ovšem Deep Purple lijí svůj těžký kov do stejných forem, s nimiž pracovali minule. Obě jsou to výrazné, typicky hřmotné, ve středním tempu se valící pecky, které nepřekvapí, ale ucho fanouška zaručeně potěší. Pak ovšem přichází moment, v němž se člověk, který slyší album poprvé, může trochu vylekat, že se mu do přehrávače záhadným způsobem zatoulal nějaký outtake z Dylanovy Highway 61 Revisited. Anyone's Daughter přichází se svými folkovými aranžemi a Gillanovým zpěvem, který neuvěřitelně věrně (aspoň zpočátku) kopíruje dylanovský flow, úplně z jiného světa. Nicméně v závěru už nápodoba není tak markantní a koneckonců je to docela příjemná písnička i vítané vydechnutí po předchozích těžkých riffových palbách a před následujícími progresivními výboji.

Druhá strana totiž, i když se hardrockového fundamentu nezříká, vystrkuje růžky právě tímto směrem. The Mule mění ostré riffy za psychedelickou rozpitost Lordových kláves a Blackmorova stručného kytarového přihrávání a díky podobně rozvolněné rytmice to celé trochu připomíná slavnou beatlesovskou Tomorrow Never Knows. Rozvláčné pasáže v následující Fools mají své opodstatnění, protože rázný kytarový riff, který je zničehonic rozčísne, je pak o to působivější, nemuselo by se ale na něj čekat tak dlouho a efekt by zůstal stejný. Důstojný, i když ne právě dechberoucí závěr obstarává tradičněji pojatá No One Came.

Vedle nezpochybnitelných kvalit všech instrumentalistů stojí na celém albu za vyzdvižení určitě zpěv Iana Gillana, který tu osvědčuje nejen stylovou razanci, ale i výrazovou tvárnost a uvolněnost. Ale nejen díky němu a titulnímu kusu stojí za to, nenechat Fireball v purplovské diskografii nepovšimnutý ve stínu obou slavnějších sousedů. A nedat se odradit původním, značně kýčovitým obalem.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz