horyna - @ 12.07.2017 | #

Asi nemá cenu tuhle desku nějak dlouze představovat, nebo po x té přepisovat cestu jejího vzniku. Přejdu tedy rovnou k samotným superskladbám a přesto, že dnes už pro mne nemá většina z nich cenu zlata a neobsadí pole position tak jako kdysi, jejich sílu, generační šmrnc a vliv skrze desetiletí, zpochybnit nehodlám.

Smoke... je z důvodu rádiové fluktuace a oblíbené pozice na listu starých disko/rockoték tak zkažená, že si ji už několik let vůbec nepouštím. Bez Highway a Space si dobrý koncert legendy také nelze představit a Lazy mě k srdci nepřirostla nikdy.

Zbytek alba je mi tím nejlepším, co od D. P. znám. Maybe I'm A Leo, Pictures Of Home, Never Before a When A Blind Man Cries, jsou těmi nejžhavějšími favoritkami na dvoře králů hard rocku.

Další mocensky schopné a velké rody Evropy, jako Hohenzollernové, nebo Bourboni, tedy mám na mysli Led Zeppelin, Queen či UFO, musí do ohně přikládat řádně velká polena, aby dokázala udržet tempo a žár sálající z Blackmorovi party.

Stáří Deep Purple jsou sázka na jistotu. Pestrost a entuziasmus obsažený v jejich muzice je stále přitažlivý, dokonce i pro nové generace.

tykeww @ 18.07.2017 12:50:42 | #
Tak Yngwie už je bezpochyby o dost silnější onanistické kafe :D ale u Ritchieho to podle mě začalo. Rainbow nemám naposlouchané tolik, ale právě Ritchieho hra mě dost odradila. Pro mě jsou jeho sóla vesměs zbytečné množství not bez zajímavějšího nápadu. Třeba se mi vůbec nelíbí ani jeho sólo v Child in Time, skoro bych až řekl, že jinak magické skladbě dost uškodil. Tam si to dokážu představit vystavěné mnohem lépe.