horyna - @ 12.07.2017 | #

Asi nemá cenu tuhle desku nějak dlouze představovat, nebo po x té přepisovat cestu jejího vzniku. Přejdu tedy rovnou k samotným superskladbám a přesto, že dnes už pro mne nemá většina z nich cenu zlata a neobsadí pole position tak jako kdysi, jejich sílu, generační šmrnc a vliv skrze desetiletí, zpochybnit nehodlám.

Smoke... je z důvodu rádiové fluktuace a oblíbené pozice na listu starých disko/rockoték tak zkažená, že si ji už několik let vůbec nepouštím. Bez Highway a Space si dobrý koncert legendy také nelze představit a Lazy mě k srdci nepřirostla nikdy.

Zbytek alba je mi tím nejlepším, co od D. P. znám. Maybe I'm A Leo, Pictures Of Home, Never Before a When A Blind Man Cries, jsou těmi nejžhavějšími favoritkami na dvoře králů hard rocku.

Další mocensky schopné a velké rody Evropy, jako Hohenzollernové, nebo Bourboni, tedy mám na mysli Led Zeppelin, Queen či UFO, musí do ohně přikládat řádně velká polena, aby dokázala udržet tempo a žár sálající z Blackmorovi party.

Stáří Deep Purple jsou sázka na jistotu. Pestrost a entuziasmus obsažený v jejich muzice je stále přitažlivý, dokonce i pro nové generace.

Petr87 @ 18.07.2017 16:20:53 | #
Ritchie je možná tak trochu onanista, ale jeho hudba má - na rozdíl od jiných sjížděčů hmatníků a jiných - dost nápadů, a je v jeho hře zkrátka něco, co mne jako posluchače upoutá...
Taky nemám rád ty typy konzervatoristů, kteří ti dovedou i po osmi pivech vystřihnout atomově přesné půlhodinové sólo - ale k čemu to je, když je to zoufale nenápadité a až strojově chladné, prostě jen hromady a hromady zbytečných not, něco, co ve mě nevyvolává vůbec žádné emoce...
Já dovedu ocenit i né zrovna přesvědčivé instrumentální výkony, ale musí v tom být nějaký náboj, nápad, zkrátka emoce!