Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 22.06.2016

Nikdy jsem se netajil svým obdivem k sestavě Deep Purple s Davidem Coverdalem a Glennem Hughesem, protože oba patří k mým vůbec nejoblíbenějším zpěvákům a myslím, že zvuk a znění kapely obohatili v duchu soulu a funku dokonale, i když jsem si vědom, že ne každý to tak cítí.

Syntezátorové lehkonohé intro a klasický Ritchieho riff s nezadržitelným tahem na bránu a parádní dvojzpěvy Coverdala a Hughese, úsečné krátké sólo a větší exhibice ve druhé půli. Už v této zásadní skladbě, cela hardrockové je všechno, co mám na Deep Purple mk. 2 rád - ohromné napětí ve zpěvech, lehkost, vzdušnost... Na Love Don´t Mean a Thing se autorsky podílela celá tehdejší sestava. Nádherně vzduchem plující zpěvy, klouzající melodický motiv Ritchieho kytary a celkové lehké vyznění mi vždycky přinese úžasně pozitivní náladu, i když i tady si Ritchie s kytarou zařádí. Vše je ale v mezích, netlačí se na pilu, cílem není půl auditoria převálcovat. Krásná věc, a to tu ještě máme perlu Holy Man - baladický nástup kytarových tónů a pak nádherná práce Glennovy basy, ale především pěvecký, emocemi doslova praskající, srdečný, něžný projev. Ano, tady je znát Glennův vliv vůbec a mnoho lidí to asi nepřekouslo, pro mě je to ale balzám na duši. Hold On - jemné Hughesovo basové vyšívání, pak se zapojí jeho strhující zpěv a Ritchieho strunné tóny, skladbu od začátku táhne strhující refrén, samozřejmě za využití dvojhlasu. Tohle je perfektní model funkrocku dochucený šťavnatými Ritchieho sóly a Lordovou hammondovou vložkou, neodolatelně šlapající celých pět minut své existence. Opět, nádherná a procítěná práce obou hlasů. Rychloběžná syrová riffová práce Lady Double Dealer v Ritchieho strhujícím podání nás zavede do starých časů, vyjímala se klidně na jakémkoli starém albu a jen hlasy nás upozorní, že se doba změnila, dodávají ale skladbě neodolatelnou spalující vášeň. Hardrocková jízda bez slitování. Dalším funkrockovým modelem je You Can´t Do It Right - od počátku přesná souhra čtyř a šesti strun ruku v ruce, neodolatelné hlasy - hlavně Hughes je tu znovu k sežrání a pěkně si tu zařádil i Jon Lord. Opět se hraje podle nových not a buď to budete milovat, nebo to hodíte do koše. High Ball Shooter nás ale vrací bezpečně a s ohromnou energií zpět do hardrockového teritoria a Ritchie tu zase ovládá prostor, podobně jako v Lady Double Dealer je tu ale výrazně vyvedený dvojhlasně řvaný refrén. Jinak ale především přehlídka pana kytaristy a jeho talentu, i když ani tady si Lord nedal vzít prostor. A máme tu krásnou a svůdnou The Gypsy - krásná melodiemi jiskřící sklouznutí kytarových riffů, vkusně propletené s Hughesovou basou a opět nádherný hlasový výkon především Glenna Hughese. Emocemi a napětím se nešetří, Lord opět obstará krásnou atmosférickou vsuvku. Pro mě jeden ze zásadních favoritů nejen tohoto alba... K závěrečné, nesčetněkrát vykradené a předělané baladě Soldier of Fortune, až s lehounkým folkovým nádechem asi není co dodat. Ritchie se rozloučil s působením v kapele velmi jemně, ale maximálně důstojně, už s jasným odkazem na Rainbow. Krásná aranžérská práce strun i na pouhé tříminutové ploše a neméně působivý Coverdale.

Téhle krásné, uvolněné porci hudby nemám vlastně formálně co vytknout. Jediné, co subjektivně ubírám, je zvuk - mám ještě starou CD verzi bez remastru a ten je u alb z doby 74-75 hodně znát, tady je potřeba dát hodně volume doprava. Hodně plnotučné čtyři!