Reakce na recenzi:

horyna - @ 09.08.2016

V devadesátých létech, na jejich začátku, kdy jsem ještě s Deep Purple neměl co dočinění a jejich alba (krom hitů) vlastně neznal, často jsem v kdejakém článku, či recenzi zahlédl polemiku, nebo názor, že tohleto album je jen stínem slavného Burn a tato myšlenka vlastně šla se mnou dalšími léty. Na druhou stranu, kdo ale uznával pouze Gillana, stejně si cestu k sestevě s Coverdalem a Hughesem nenašel. Docela by mne zajímal názor kritiků a hlavně fanoušků v rodné anglii oné doby. Jestli nadšená většina z alba Burn, byla najednou ze Stormbriger sklamaná, nebo je to mýtus, hloupost a rozčarování, které provází fans spíše na starém kontinentě, v naší zemi. Nakonec i podle recenzí zde, ty staršího data tomuto albu příliš nelichotí, ty novější říkají spíše opak. Ono je to stejně věcí názoru, každý k tomu bude přistupovat po svém, mám ale zato, že čas dokázal dát za pravdu i trojici alb se dvěma pěveckými giganty v čele.

Když jsem se k párplům konečně namanul/ doposlouchal, začal jsem opatrně s výběrem, ten ale za chvíli nestačil a přišli na řadu řadovka, samo že první byla svatá trojice In Rock, Fireball, Machine Head, hned potom ale pro mne i další, tato nejsvatější trojka. Čím víc všechna díla poslouchám, tím mám jaksi blíž k bluesově funkovější části jejich kariéry. A přiznám se, že kašlu na to, jestli Blackmore hned poté odešel, jestli založil rockovější Rainbow z popudu změny stylu jeho předchozích zaměstnavatelů, nebo jestli ve studiu už o nahrávání příliš zájmu neprojevil. Na albu rozhodně nezájem cítit není.
Zajímají mne dvě věci- jak na mne dílo jako celek působí a jak silné jsou jednotlivé jeho části. V tomto případě nemám jediného slova výtky, vládne tu velká spokojenost, album dýchá lehkostí, svěžestí, rozmanitostí především a poslech mne prostě max baví. A jednotlivé písně?

Úvodní hit Stormbringer- znám a rád ho mám už od raného mládí, skladba má švih, zarputilost a parádní riff, melodie a sóla jsou ozdobou, znělý refrén se rychle dere do hlavy.
Love Don't Mean A Thing- doslova žeru, omamná chuť Blackmorovi guitar, funkovější volnost, parádní Lord a hlavně maximálně uvolněný Coverdale, prostě skvost.
Holy Man- miláček Hughes a jeho part, kytara naříká i zpívá současně, Ritchie se mi tady líbí moc, celé je to velice jímavé, velice sugestivní.
Hold On- nápaditá rytmika a Davidův akcent v protikladu k sladkým sborům, sním, či bdím, né, jen se nechávám unášet, do další části přichází Glenn, píseň patří určitě k nejlepším na albu.
Lady Double Dealer- pozvedá praporec poctivého bigbítu, drsné riffy a energie se valí z reprobeden.
You Can't Do It Right- fusion svoboda protíná funky ducha kapely, basa krásně přede, Hughes se se slovy přímo mazlí a Coverdale dokáže pěkně přitvrdit, tohle je velká kompoziční paráda, do toho přispěchá Lord se svým sólem na klávesy.
High Ball Shooter- znám také z Hughesovy sólovky Building the Machine, tady se ale pánové ve vokálech střídají, prostě koncertní tutovka, spalující energie, která musí poctivého rockera bavit.
The Gypsy- má výpravný charakter, přesvědčivé a originální melodie mi tu chutí na výbornou, píseň má zkrátka atmosféru, Coverdale jako Dyonýsos v čele průvodu.
Soldier Of Fortune-velice sugestivní balada, které Šilingrova verze dělá jen a jen čest, velká poklona všem, krása, prostě krása.

Desku jsem protočil asi 3x na dovolené před měsícem a dokonale tak projela oběma sluchovody, nedávno mě kolega Michálek požádal o recenzi / názor na ni a tak desku poslouchám právě teď a znovu, píšu a píšu. Mé nadšení z ní je v tomto momentě maximálně znásobeno, jsem lapen, unešen a překvapen zároveň.

Michálek tady jsme rozhodně stejného názoru!! Díky tobě jsem ho vlastně poslechl znovu a soustředěně, v tom množství kdo ví, kdy bych se k němu zas dostal :-)
Velké album, velké kapely!! A v tomto okamžiku i mé nejoblíbenější!!