horyna - @ 09.08.2016 | #

V devadesátých létech, na jejich začátku, kdy jsem ještě s Deep Purple neměl co dočinění a jejich alba (krom hitů) vlastně neznal, často jsem v kdejakém článku, či recenzi zahlédl polemiku, nebo názor, že tohleto album je jen stínem slavného Burn a tato myšlenka vlastně šla se mnou dalšími léty. Na druhou stranu, kdo ale uznával pouze Gillana, stejně si cestu k sestevě s Coverdalem a Hughesem nenašel. Docela by mne zajímal názor kritiků a hlavně fanoušků v rodné anglii oné doby. Jestli nadšená většina z alba Burn, byla najednou ze Stormbriger sklamaná, nebo je to mýtus, hloupost a rozčarování, které provází fans spíše na starém kontinentě, v naší zemi. Nakonec i podle recenzí zde, ty staršího data tomuto albu příliš nelichotí, ty novější říkají spíše opak. Ono je to stejně věcí názoru, každý k tomu bude přistupovat po svém, mám ale zato, že čas dokázal dát za pravdu i trojici alb se dvěma pěveckými giganty v čele.

Když jsem se k párplům konečně namanul/ doposlouchal, začal jsem opatrně s výběrem, ten ale za chvíli nestačil a přišli na řadu řadovka, samo že první byla svatá trojice In Rock, Fireball, Machine Head, hned potom ale pro mne i další, tato nejsvatější trojka. Čím víc všechna díla poslouchám, tím mám jaksi blíž k bluesově funkovější části jejich kariéry. A přiznám se, že kašlu na to, jestli Blackmore hned poté odešel, jestli založil rockovější Rainbow z popudu změny stylu jeho předchozích zaměstnavatelů, nebo jestli ve studiu už o nahrávání příliš zájmu neprojevil. Na albu rozhodně nezájem cítit není.
Zajímají mne dvě věci- jak na mne dílo jako celek působí a jak silné jsou jednotlivé jeho části. V tomto případě nemám jediného slova výtky, vládne tu velká spokojenost, album dýchá lehkostí, svěžestí, rozmanitostí především a poslech mne prostě max baví. A jednotlivé písně?

Úvodní hit Stormbringer- znám a rád ho mám už od raného mládí, skladba má švih, zarputilost a parádní riff, melodie a sóla jsou ozdobou, znělý refrén se rychle dere do hlavy.
Love Don't Mean A Thing- doslova žeru, omamná chuť Blackmorovi guitar, funkovější volnost, parádní Lord a hlavně maximálně uvolněný Coverdale, prostě skvost.
Holy Man- miláček Hughes a jeho part, kytara naříká i zpívá současně, Ritchie se mi tady líbí moc, celé je to velice jímavé, velice sugestivní.
Hold On- nápaditá rytmika a Davidův akcent v protikladu k sladkým sborům, sním, či bdím, né, jen se nechávám unášet, do další části přichází Glenn, píseň patří určitě k nejlepším na albu.
Lady Double Dealer- pozvedá praporec poctivého bigbítu, drsné riffy a energie se valí z reprobeden.
You Can't Do It Right- fusion svoboda protíná funky ducha kapely, basa krásně přede, Hughes se se slovy přímo mazlí a Coverdale dokáže pěkně přitvrdit, tohle je velká kompoziční paráda, do toho přispěchá Lord se svým sólem na klávesy.
High Ball Shooter- znám také z Hughesovy sólovky Building the Machine, tady se ale pánové ve vokálech střídají, prostě koncertní tutovka, spalující energie, která musí poctivého rockera bavit.
The Gypsy- má výpravný charakter, přesvědčivé a originální melodie mi tu chutí na výbornou, píseň má zkrátka atmosféru, Coverdale jako Dyonýsos v čele průvodu.
Soldier Of Fortune-velice sugestivní balada, které Šilingrova verze dělá jen a jen čest, velká poklona všem, krása, prostě krása.

Desku jsem protočil asi 3x na dovolené před měsícem a dokonale tak projela oběma sluchovody, nedávno mě kolega Michálek požádal o recenzi / názor na ni a tak desku poslouchám právě teď a znovu, píšu a píšu. Mé nadšení z ní je v tomto momentě maximálně znásobeno, jsem lapen, unešen a překvapen zároveň.

Michálek tady jsme rozhodně stejného názoru!! Díky tobě jsem ho vlastně poslechl znovu a soustředěně, v tom množství kdo ví, kdy bych se k němu zas dostal :-)
Velké album, velké kapely!! A v tomto okamžiku i mé nejoblíbenější!!

Balů @ 09.08.2016 14:18:06 | #
horyna
dovolím si napsat své zkušenosti s DP.
Jsem jejich velkým fanouškem od roku 1970, kdy se ke mně dostal jejich singl Black night/Speed king. Takže to je sestava MKII (s Gillanem).
Vím že rozpad této klasické sestavy jsem nesl těžce protože Gillana jsem velmi obdivoval.
Pak přišlo album Burn, které je více bluesové, ale stále je to pokračování jejich původního názoru na hudbu. Zde se sluší říci, že nejdůležitější byl samozřejmě názor Ritchieho. Ovšem na Stormbringeru je to již jinak. Je tam silný příklon k soulu a funku. A to v té době Ritchie nechtěl dělat, proto následoval jeho odchod a poměrně rychlé sestavení Rainbow.

Sám jsem si na nový zvuk DP musel přece jen zvykat, i když dnes se mi Stormbringer líbí moc.
Ale Rainbow mne jako fandu již přechozí setavy DP sedli v té době daleko více - jejich první tři řadovky to je neskutečná jízda.

Velmi mne pak potěšil reunion MK II s albem Perfect Strangers.

Spojení hlasů Coverdala a Hughese je ovšem také lahůdka.