Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 31.12.2011

Když se rozpadli Deep Purple na prahu léta 1976, tak jsem tuhle okolnost zaregistroval jako voják a konkrétní informace ke mně podrobněji dolehly až o řadu měsíců později. Bylo to samozřejmě velké zklamání, protože od r. 1970 jsem tuhle kapelu (podobně jako Led Zeppelin) považoval za generačně zásadní a cítil jsem, že se kolem mě cosi nespecifikovatelného změnilo…..
O osm let později ke mně dolehla z rakouské televize zpráva, že se chystá největší comeback roku a možná celého desetiletí…. Ano, Deep Purple se vracejí a navíc v jejich klasické sestavě. To ovšem byla mimořádná zpráva a moje osobní dychtivost byla maximálně vybičována….
Potom se objevily na ORF nějaké upoutávky a rozhovory ze studia a byla i nasazena pilotní skladba jako filmový klip. Všichni „Párplové“ si podali „soudružsky“ pravice a jen několikavteřinové zavání s mírně (ale opravdu jenom mírně) nakyslým úsměvem provázelo stisk ruky mezi bývalými kapelovými rivaly – Blackmorem a Gillanem a pak už Polydor vydal i album a tak se k němu teď zase vracím…

KNOCKING AT YOUR BACK DOOR – tajemné vrčení hammondek a smyčcový doprovod upomínají spíš na soundtrack k nějakému thrilleru, ale pak už se o své přihlásí těžkotonážní bicí nástroje s baskytarou aje tady celá kapela. Zvláštní pocit – slyšet zpívat Gillana po tolika letech (od Who Do We Think We Are). Snaha o to navázat na ten starý klasický sound je nesporná, třebaže jsem čekal možná o poznání sound s volume o pár stupínku více doprava. Rockový riff je dobře prokreslen a vokální party jsou suverénní. A už je tu ďábelský Ritchie a vypálí kytarové sólo, kterým zahlcuje celou skladbu. Je ale čitelný a stejně pozoruhodný jako před lety…

UNDER THE GUN – po prvním zahřívacím kole se kapela rozbíhá vpřed ve víceméně klasickém schématu. Hutný sound a souhra jako v sedmdesátých letech. Je to opět Ritchie, který rozvine další kytarovou exhibici, na kterou všichni podvědomě číháme a kterou chceme slyšet. Možná jsem trochu zaskočen, že Jon Lord se svými hammondkami hraje víceméně doprovody a drží harmonii a nepouští se do dalších sólových pasáží jako Blackmoreův protipól. Gillan zpívá s velkým odhodláním, i když jeho forsírované výšky, přecházející v jekot se nekonají (operace hlasivek před pár lety asi leccos mohla změnit). Skladba ovšem nepostrádá dravost a energetický potenciál, prostě skvělá jízda!

NOBODY´S HOME – úvodní téma náleží synthesizerové eskapádě a zvukovým experimentům, ale pak už je tady důrazná rytmická sekce a klasický hardrockový riff, na kterém se staví jako na pevných a hlubokých základech. Skladba může leccos připomenout z minulosti (mírně Lay Down, Stay Down), ale je to jenom pocit. Paice a Glover jsou opět v popředí a teď konečně i zasmušilý Lord rozehraje svoje mocné téma na hammondky a vyplní tak očekávaný prostor. A opět je tady Ritchie jako zamlada a klasický purpleovský sound první poloviny sedmdesátých let je tady zpět. Paráda!

MEAN STREAK – dusavý rytmus šlape jako parní stroj a opět se sází na prověřené postupy. Gillanův hlas má patřičné ostří a dokonce opět zakvílí (třebaže krátce) jako kdysi dávno. Deep Purple si prostě na tomhle albu nesplete s nikým jiným. Blackmore vyšívá na svého bílého fendera velmi přesvědčivé téma. Kytarovým riffům vydatně pomáhají klávesy – hammondky a synthesizer, jenž vytvářejí mocné pozadí. Přesto je skladba čitelná a melodicky přehlédná. Žádné zvraty v rytmech, žádné funky, prostě bytelný rockový základ, tak jak si to většina jejich fanoušků na celém světě bytostně přála….

PERFECT STRANGERS – a máme zde pilotní skladbu alba a jeden z nejsilnějších autorských a instrumentálně vypjatých okamžiků, který můžeme bez přemýšlení zařadit mezi jejich staré skladby, které se mezitím staly klasikou. Výtečně vymyšlený riff a zemitě úderné téma. Gillanův hlas má v sobě napětí, erotickou podmanivost, ale i výbušný emocionální náboj a Paice a Glover bez nějakých komplikovaných breaků vytvářejí ten správný rytmický motor, který v mezihře správně prokreslí Blackmore svými kytarovými postupy. Opět se potvrdilo, že přímá razantní a nijak nerafinovaná kompozice bude slavit úspěch a postará se Deep Purple o triumfální návrat na britskou potažmo světovou rockovou scénu. Tady jsou prostě Deep Purple v tom správném rozpoložení a cítím se být stržen jejich vírem, aniž bych postrádal divoké kytarové honičky nebo destruktivní zvuky hammondek. Par excellence!

A GYPSY´S KISS – rozeznívání kytarového tématu v úvodu. Tak tohle je v aranžmá výrazná změna. Třebaže doprovod je už zase klasicky purpleovský, přesto sem vstupuje nový prvek větší dravosti, ale melodie je čitelná a hmatatelná a až na pár akcentů v rytmech všechno odsýpá v přesném sledu. Hammondky mají dlouhý tón a elektrická kytara koloruje pod Gillanovým vokálem. Lord rozvíjí klasicizující téma na hammondky a přichází výtečně zaranžovaná mezihra, kde si opět Blackmore a Lord společně zadovádějí. Blackmoreova kytara má zpěvný tón a Lordovy hammondky nám trochu přivolají bachovské barokní postupy, ale dravost jeho mezihry v další fází tkví v rockových schématech. Při vybírání těch nejprioritnějších skladeb bych neváhal vložit ji na jedno z prvních třech míst….

WASTED SUNSETS – další skladba výrazně zpomalí a nabídne nám mírně patetický sound – odmyslím-li si zpěv, blíží se toto téma k holandským Focus tím varhanním soundem a melodickou linkou. Ritchie ovšem není Jan Akkerman a chlubí se svébytným kytarovým stylem, třebaže bych tuhle skladbu neoznačil jako klasický purpleovský model. Změna je ovšem vítána a tak i tahle procítěná, trochu patetická skladba má svoje vlastní kouzlo. Ritchie kytarovým multiefektem vytváří mocný sférický sound, na který jsme byli zvyklí zejména u Rainbow a tak se necháváme unést klouzavou a houpavou atmosférou…

HUNGRY DAZE – výrazně zrychlený a důrazný rockový model hardrockového cítění představuji tahle další skladba. Velmi dobře propracované aranžmá instrumentace a kytarová práce je famózní úrovni. Syrová a nijak nešlechtěná podoba zdravého muzicírování mírně zestárlých rockerů slaví úspěch a není pochyb o tom, že se stane výraznou posilou jejich koncertního repertoáru. Paice zde dostane příležitost k několik zajímavým, místy až pochodovým postupům v rytmu, ale i bubenickým breakům, ale jinak se zde kouzlí se zvukem, který vás účinně spoutá. Velmi dobře pojednaná záležitost.

NOT RESPONSIBLE – úderná závěrečná záležitost s dramatickým Gillanovým vokálem, který syrově tlačí na ostří hardrockové pily a hřmící hammondky dotvářejí background. Chce se mi napsat, že v tomhle aranžmá vnímám výrazný progresivní smysl posunout v klasickém modelu hudby sedmdesátých let některé postupy dál a myslím, že se to daří. Rytmický model propojený s melodickým se zarývá do hudebního modelu, který nevykazuje nějakou únavu nebo rozemílání klišé už dávno obehraných schémat. Skladba si mě získala a mohu k ní Deep Purple jenom blahopřát. Nikdo se tady celou dobu nešetřil a hrál jako o život a nezklamal….

Nadšení z comebacku bylo velké a také ho provázelo velké očekávání. Třebaže od té doby uplynulo hodně vody a člověk získal za těch pár let i pár zkušeností a na překvapování už byl mírně otupený, tady se moje překvapení potkalo jednoznačně s očekáváním a já dodnes poslouchám album s mrazením v zádech. Myslím, že návrat Deep Purple na scénu se zdařil a domnívám se, že nezklamal. Hvězdám uděluji i hvězdný počet – tedy pět hvězdiček!