Martin H - @ 15.05.2015 | #

Skupina Deep Purple se rozešla v roce 1976. To už v kapele dávno nebyl zpěvák Ian Gillan, a dokonce ani otec zakladatel Ritchie Blackmore, kterého to po vydání alba Stormbringer přestalo bavit a založil si vlastní projekt Rainbow. Vypadalo to, že hardrocková legenda je navždy mrtvá.
Byl to však omyl. Skupina se po letech hibernace opět dala dohromady a to hned v tom nejsilnějším složení z počátku sedmdesátých let. V roce 1984 spatřil světlo světa další skvělý „párplovský“ počin. Samozřejmě, že album Perfect Strangers není In Rock, to asi nikdo neočekával, přesto skupina nahrála kolekci, která se i dnes velice příjemně poslouchá.
Hned úvodní skladba Knocking At Your Back Door dokazuje, že Deep Purple se vracejí ve skvělé formě. Píseň začíná Lordovými klávesami, po chvíli se přidá Gloverova pulsující baskytara, Ian Paice udeří do své bicí soupravy, Blackmore se přidá se svou kytarou a Gillan začne zpívat. Skvělý začátek alba s procítěným Ritchieho sólem. Následuje svižnější kousek Under The Gun, ve které Blackmore opět kouzlí na svého Stratocastera. Zvlášť závěr skladby je plný jeho typických bublavých tónů. V Nobody's Home jako bych konečně poznával toho starého Gillana z období největší slávy. Jeho hlas je ostrý jako břitva, hodně prostoru se zde dostává i klávesovému kouzelníkovi Jonu Lordovi. Další píseň Mean Streak opět pěkně odsýpá, ale to nejlepší má teprve přijít. Titulní skladba Perfect Strangers s dalším z Blackmorových geniálních riffů. Mám pocit, že jsem někde v Orientu, a jakmile Gillan začne zpívat refrén, rázem se ocitám na vrcholu blaha. A je tu A Gypsy's Kiss, v e které přesná rytmika pánů Paice a Glovera žene Gillanův hlas vpřed. Lord je podbarvuje svými klávesami a opět má dost prostoru, aby předvedl své mistrovství. Blackmore samozřejmě nezůstává pozadu a opět splétá předivo tónů, bez kterých by tento kousek nebyl úplný. Šanci předvést své výjimečné hlasové kvality se zpěvákovi dostane v baladě Wasted Sunsets ozdobené procítěným kytarovým sólem. Nádherná věc. Pro Hungry Daze je typický výrazný klávesový motiv. Gillan se zde opět chvílemi překonává a totéž platí i o zbytku kapely. Album zakončuje skladba Not Responsible s úžasným Ritchieho sólem.
Málokdy se podaří, aby se hudební skupina po tolika letech nečinnosti znovu sešla a vytvořila tak silný materiál. Párplům se to podařilo na výbornou.

Voytus @ 19.05.2015 11:45:59 | #
Ano, ten u mikrofonu jsem já, toho času ne zrovna moc v kondici, což je místy dost slyšet (alespoň já se z tohle záznamu poslouchat nedokážu, slyším, jak nestíhám výšky a neladím). Kytaru mám na starost v jiném projektu se starou hudbou, Flower Cover.
Ono, ne že by chlapi byli až tak proti, ale řada songů pro nás byla vyloženě nehratelná. Trojice bubeník, baskytarista a klávesák jsou starší chlapi, 60 a víc. Já s kytaristou jsme sestavu výrazně omladili. Ona je tahle hudba přeci jen dost i o fyzické výdrži a uhrát některé rychlejší kusy byl občas problém.