john l - @ 20.12.2017 | #

Chápu rozčarování obyvatel Deep Párplovského činžáku, když se z něj jejich miláčkové v druhé polovině semdesátých let rozhodli odstěhovat. Muzikanti se roztrousili do blízkého okolí, někdo si postavil kapelu novou (že mistr Blackmore) a někdo se přidal ke Coverdalovu bílému háděti. Když to za nějakých sedm let konečně prasklo a původní In Rocková sestava se zase spřáhla ke společné práci, nebyl nikdo z těch původních nájemníků proti. Gillanovci ani nemuseli zvonit na těch tisíce zvonků aby se připomenuli sloganem - tak jsme zase zpět, chtěli jste to tak tady nás máte. Dveře se otevírali sami, nemuseli ani ťukat, možná jenom lehce v úvodní Knocking, která je po dramatické vstupní sekvenci až neskutečně pohodovou nirvánou. Je to tak, v této písni se přímo odrazil momentální stav věci, který sice dlouho nevydržel, ale v čtyřiaosmdesátém byl nový start plný euforie a nadšení.

DP si tehdy vybrali tu správnou cestu ze dvou nabízených. Sice se mohli uchýlit k dávno rozběhnutému softu a aor-áckému přednesu typu Journey, Foreigner (v británii toto založili a praktikovali především hvězní Asia), ale neudělali to. Alespoň tehdá ještě ne. Zvolili ostrou hard rockovou cetu s ušmudlanými bagančaty od heavy metalu. Jasně, žádná kopie Powerslave se nekoná. DP nejsou hevík, ale právě ten v té době na ostrovech dohnal koho mohl a tak ani DP nechtěli zůstat stranou. Tahle sázka (na jistotu) se jim vyplatil a nabroušené album se zahryzlo do srdcí fans po celém světě.

Kapela připravila hard´n´ heavy menu, ve kterém po lehkém předkrmu s Knocking zasytí především chutné(nikoli hutné) omáčky typu Under The Gun, Mean Streak, A Gypsy's Kiss, nebo Not Responsible. Že je Blackmore génius se znovu dozvíme prostřednictvím Hungry Daze a parádní i když hodně dlouhé instrumentálky Son of Alerik. Hodně příjemná je také polobalada Wasted Sunsets, ze které si naopak Gillan ukradne něco pro přehlídku svých schopností.

Je třeba pochválit na několika místech pěkně vyčnívající basu Rogera Glovera a pořád kreativí zápal bicmena Iana Paice.
Obal je sice prázdný a bez nápadu, ale někdy postačí jenom logo aby bylo jasné kdo se to vrací zpátky na zem.

PS:O jedné písni jsem se záměrně nezmínil protože ji rád nemám, víte která to je??

jiří schwarz @ 23.12.2017 00:13:02 | #
DP 1970-72 byli stylotvorní, kreativní, psali historii rocku. Proč tady tolik povyku kolem relativně tuctové desky je pro mě těžké pochopit. Jistě, opět, tito skvělí muzikanti prostě nezapomenou své řemeslo. Ale nic víc, než to řemeslo (jakkoli vynikající), v tom nevidím. Koneckonců po 13 letech od vrcholu by bylo dosti naivní to očekávat. V titulní Perfect Strangers mě zaujal basový riff, odkud mně byl povědomý? - z Kashmiru od Led Zep. přece. Závěrečné instrumentálka, místy podobně laděná jako Hladíkova Čajovna, je až příliš dlouhá. Chybí pointa, gradace, na závěr jen prostý fade-out, dokreslující obecnou chudost originálních nápadů.