Martin H - @ 19.04.2017 | #

Když se zamýšlím nad změnami na postu zpěváka u Deep Purple, vždy di říkám, že po příchodu výrazného hlasu skupina okamžitě vyrukovala s nahrávkou nadprůměrných kvalit. Objeví se Gillan a za chvíli je venku deska In Rock, vystřídá ho Coverdale s Hughesem a ti posluchače nažhaví parádní deskou Burn, znovu se objeví Gillan a na světě je báječná deska Perfect Strangers. A pak přijde Joe Lynn Turner, najednou je všechno jinak a světlo světa spatří nemastné neslané album Slaves & Masters.

Ta deska určitě není úplně špatná, jenom jaksi nesplnila očekávání do ní vkládaná. Úvodní otvírák King of Dreams celkem ujde, má i docela tajemnou atmosféru, ale na druhou stranu je již tady patrné, že se budeme pěvecky držet spíše při zemi. Následující The Cut Runs Deep se snaží být jakýmsi rychlým kvapíkem, avšak svou kolovrátkovitostí mě velice brzy začne unavovat. Mnohem lepší je třetí skladba Fire In The Basement, v níž poprvé beru zpěv páně Turnera na milost a docela si tento svižný kousek s povedenou Ritchieho kytarou užívám.

V pomalejším tempu se nese skladba Truth Hurts, opět pěvecky zdařilá záležitost, akorát mám dojem, jakoby se spíš hodila na alba Rainbow. Blackmore zde předvádí své typické sólo a celkově se jedná o kousek, který neurazí. Závěr už si dokonce užívám. Píseň Breakfast In Bed se mi vždy líbila pro svou skočnou atmosféru a zajímavý riff v refrénu. Po ní následuje sladkobolná balada Love Conquers All, v níž je toho cukrkandlu přespříliš. V té době bylo povinností mít na desce nějaký ten „oplodňováček“, takže se na této vlně svezli i Deep Purple.

Následuje píseň Fortuneteller, v níž zpěvák podává jeden z těch lepších výkonů. Refrén jakoby pocitově odkazoval někam k Perfect Strangers. Osmý kousek Too Much Is Not Enough s dotěrnými fanfárami jako od Europe naštěstí svižně proletí mými oušky a máme tu závěr. Ten obstará skladba Wicked Ways, jedna z těch, které patří mezi ty poslouchatelnější. Blackmore zde vyšívá pro něj typické vyhrávky a píseň letí kupředu jako dobře vystřelený šíp.

Jak tedy zhodnotit desku, od níž se čekalo zahájení nové báječné etapy Deep Purple, leč skutečnost byla jiná? Deska je průměrná a takové je i moje hodnocení – 2.5*.

Voytus @ 20.04.2017 08:14:08 | #
Což o to, mě Turnerův zpěv nevadí, jeho zastřený hlas mám rád, byť mám zakódovaného Gillana jako hlas pro Deep Purple. Stejně jako hlasové spojení Hughes - Coverdale, kteří se odlišným zabarvením hlasu i použitím pěveckých technik výborně doplňují (úplně zapomínáme na Evanse, tři alba je pořád víc, než tahle jednorázovka). Pro mě není slabinou alba zpěv, ale materiál. Díky absenci Gillana to samozřejmě nezní jako typičtí DP - ale co jsou vlastně typičtí DP? Rozhodně ne neustále se opakující schémata písní. Je to už třetí album v řadě, které začíná hodně podobně a i jinak je dost čitelné - zpestřením je swingující Fire in the Basement. Ale všechno je to takové beztvaré, nevýrazné. Začíná docela slibně (1-3), ale střed je pro mě celkem o ničem, plný vaty a otravných refrénů (4-8), při Love... si vzpomenu na Wasted Sunsents, takhle si představuju pomalý song od DP, trochu to napraví dramatičtější Wicked Ways. Pro mě jsou totiž nejslabší složkou nahrávky bicí. Většinu času nepoznávám Iana Paice, který osekal hru na nutné minimum - holt asi když není do čeho hrát.... I na minulém albu se vyřádil v Unwritten Law. Jasně, nečekám druhý Burn, spousta hráčů během 80. let osekala hru na bum - čvacht, ale zrovna u něj mě to fakt štve. Naštěstí se za čas zase rozehrál, jak dokládá další tvorba. Ufffff.... Takhle zdlouhavě rozebírat nejslabší desku jedné z mých nejoblíbenějších skupin (no co, asi právě proto).