Deep Purple - Slaves & Masters (1990)
Reakce na recenzi:

Než začnu hodnotit tohle album, chtěl bych každému připomenout změnu v roli zpěváka. Ten se po vyhazovu Iana Gillana v roce 1989 ujal bývalý zpěvák Rainbow Joe Lynn Turner (pro mě nejoblíbenější zpěvák, i když pro Gillana mám taky slabost). Většina fanouškú odvrhla tohle album jenom proto, že se liší od ostatních. Jasně, ale musíte uznat, že je tohle jedno z těch lepších (za hodně slabší alba bych považoval předchozí, nebo nasledující). Je tam hodně slyšet vplyv Joe Lynna Turnera. Už to není Ian Gillan, tak album nemúže být Gillanovské. Album zní jako Rainbow/Purple anebo Rainbow z osmdesátých let. Právně díky Blackmoreovi, Gloverovi a Turnerovi. A Rainbow byl taky z poloviny Purple. Uznávám, že album je jiné, ne však špatné. Otvíračka King OF Dreams, vypalovačky jako Cut Runs Deep, nebo Fire in the Basement, kde Ritchie hraje jako ďábel. Nechybí ani krásný slaďáček Love Conquers All, který Joe Lynn krásně procítil. Pro mě nevyhnutnost.
Mimochodem, Ritchieho taky jeden z nejoblíbenějších alb Purple.
Voytus @ 25.03.2009 09:17:28 | #
Tak tohle hodnocení bych nečekal. Však se také sestavě přezdívalo Deep Rainbow :-). Ke všem řadovkám párplů jsem se dostal v celkem nízkém věku a zrovna Slaves and masters mě zezačátku docela brala. Ale dnes s odstupem hodnotím toto albu jako jedno z nejslabších. Ano, vypalovačky Cut runs deep a Fire in the basement jsou solidní pecky, ale zbytek už jen těžce pokulhává. Ritchie především opakuje a recykluje schémata z dřívějších desek, což je ještě více cítit, když tu má zpěváka z Rainbow - a že Turner, přestože pro mě nepředstavuje tak nepřeslechnutelného a osobitého zpěváka jako Ian Gillan, tuto desku nazpíval fakt dobře. A od předešlých se moc neliší, Perfect strangers, House of blue light, S and M a The battle rages on jsou si v dost věcech podobná. Především za to může Blackmoreův rukopis. Navíc DP 80. let se velmi liší od klasických desek 70. let. Mimochodem, když se tu tak rozjeli Nazareth, bylo by dobré zmínit, že King of dreams dost připomíná Rags to riches ze Sound Elixir (1983). Ale třeba se jedná fakt jen o podobnost.