Reakce na recenzi:

horyna - @ 06.07.2016

Zmiňovaná deska párplů se krčila dlouhou dobu ve stínu svých albových kolegyň a nedovolovala mne patřičně k sobě přilnout a plně tak absorbovat hudební myšlenky zde obsažené. Když to zkrátím, tak definice onoho produktu by nejspíš zněla tak, že z desek vysoustružených s kytarovým mágem Stevem Morsem, dlouhou, ale skutečně dlouhou řádku let ležela toto studnice sic temnějších, přesto pořád dosti kvalitních nápadů na chvostu oné diskografie. Jsem rád, že dnes tomu již tak není, samozřejmě, jsou tu pořád desky (když se máme pohybovat v posledním období kapely) jako Purpendicular, Bananas, nebo třeba Rapture ..., před které se Abandon už nikdy nedostane, nemusím však kvůli tomu truchlit, každý nemůže být první :-) a pro mne je velkým zadostiučiněním, že se nepoddajnost materiálu s časem do něj vloženým prolomila a nakonec i ona prokázala své kvality. Lajcky řečeno, prostě se mi deska vcelku líbí :-)

První dva tracky Any Fule Kno That a Almost Human- ve kterých cítím solidní Lordův vliv, mne baví, oba sic neoplývají kdovíjakým množstvím nápadů, přesto špatné rozhodně nejsou, především zde slyším obdivuhodné swingové cítění Iana Paice a dokonalý Gillanův vokál, posouvající skladby na stupních zajímavosti o kousek nahoru, navíc ve druhé přichází Steve se zajímavou kytarovou melodií.
Třetí bluesová Don't Make Me Happy- už snese ty přísnější měřítka kapely, píseň putuje na klávesovém tónu a mistrně vystavěné kytarové lince, Gillan do skladby dává část svého já, obzvláště v refrénu pěkně přiostří a Morseova sólová plocha zní úchvatně.
Proměnlivý charakter čtvrté Seventh Heaven- rozhodně můžu, jsou tu jak jímavé subtilní pasáže, tak patřičně přitvrzelé bloky, ve kterých kytarová stěna zní skoro až metalově.
Watching The Sky-sabbatovský úvod v dalším plánu přechází do znamenité, překrásně zbudované, Gillanovým efektním hlasem a šeptající šestistrunkou prokomponované pasáže, při níž se dech tají a spokojenost je dostatečná, skladbu vnímám jako duševní přerod člověka, putujícího různými fázemi života.
Jako malý prcek jsem vášnivě sledoval britský dobrodružný seriál vysílaný v Magionu s názvem Robin Hood v hlavní roli s Michaelem Praedem, jeho titulní melodii vytvořili irští Clannad a přestě takovéto obrazce ve mne vyvolává melodie písně Fingers To The Bone- v níž folkovo skotský zvuk kytary přiváží do mého srdce ty nejpříjemnější pocity. Gillan je tu famózní, vkomponovaný klavír a foukací harmonika dodávají písni na patřičné barevnosti i vzdušnosti.
Jsme u sedmé kompozice s názvem Jack Ruby- a musím říci , že potud jsem hodně spokojen, Lord v čele, riffy se dělí a krutý nadhled tu kapela rozdává po kilech.

Teď přichází to horší, písně She Was (tu kolikrát přeskakuji), Whatsername (silně odkazující na 70-tkovou tvorbu) i 69- se solidní Steveovou prací postrádají dle mého především vztyčné nápady, jakýkoliv moment překvapení, utápí se v těžkých rytmech a zvláštní potemnělé atmosféře, rozhodně se nedá říci, že by mě tato část alba nějak bavila. Vše se snaží napravit závěr prostřednictvím Evil Louie- do které kapela vložila tolik potřebnou dynamiku i solidní stavební práci. Desku zakončí stařičká Bludsucker- jež rozpačitý názor z druhé půle alba může stěží vyvrátit.

Marně si kladu otázku, jestli po závěrečných studiových seancích byla kapela s druhou polovinou alba opravdu spokojena, byl skutečný úmysl poskládat závěr z takto znějících skladeb?? Nebo jen pánové prostě potřebovali desku zaplnit a v zásobě byli pouze podprůměrná čísla( tak na mě alespoň ona část dýchá) a tak to dopadlo následovně. Těžko se to člověk dozví a je to vcelku i jedno. Stejně by mne zajímalo, jestli se najdou skuteční fanoušci tohoto alba, kteří ho vyzdvihnou nad (alespoň některá) ostatní. Bodování, první větší půle za 5, zbytek za 2-3, v průměru 4*