Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 05.05.2011

Come Taste The Band! Poslední album Deep Purple před jejich rozpadem v r. 1976. Soudruh Supraphon album vydal v r. 1978 s příšerným obalem, příšerným sleevenotem a s příšerným názvem. Ochutnávka. Navzdory tomu jsme si ho všichni koupili. Bylo by zajímavé po letech zjistit, proč k takovému paskvilu vůbec dal někdo souhlas. Originální obal asi neprošel proto, protože skupina vměstnaná v napoleonce ukazovala dlouhé vlasy, které byly stále ideologicky závadné a o to víc jsme je chtěli nosit! Nějaký pan Moudrý postavil v sleevenotu Deep Purple na úroveň tancovačkových kapel, které drtily hardrockový repertoár. To opravdu provokovalo... Ale k věci.
Dnes mám celý opus v remasteru a vychutnávám si jeho podobu. Nicméně musím být kritický, abych sám před sebou obstál.
Deep Purple mají jako superskupina právo mít i slabší okamžiky a tady jich cítím a vnímám kupodivu víc. Záměrně nechci srovnávat album s jinými projekty, ale Come Taste The Band z toho nevyjde bez šrámů...
Vrcholným momentem je bezesporu YOU KEEP ON MOVING. Ta vysoko ční nejen na tomto albu, ale i v celé purpleovské produkci.Je v ní napětí, atmosféra, exprese a katarze. Přesně podle pravidel divadelního dramatu a to je v pořádku. Osobně mě uhranula netypická skladba THIS TIME AROUND (je vlastně propojena s instrumentální skladbou OWED TO "G"... Tady se Lord opravdu vzepjal k mimořádnému výkonu. Po skladatelské, aranžérské i muzikantské stránce. Na synthesizery nikdy nehrál tak suverénně jako na hammondy, třebaže se o to v Deep Purple snažil (ale spíž mlžil) a k tomu Hughes se svým podílem.... leze mně při ní v tom dobrém slova smyslu mráz po těle.....

Neshodnu se s jinými progboardisty v nazírání na další materiál.
COMIN´HOME je v podstatě nevývojový rock and roll, který nepřináší nic nového a hardrockovou produkci drží v průměru. Kytarista Bolin je vynikající, ale líbí se mi víc na jiných projektech - třeba s Billy Cobhamem na albu Spectrum, nebo se skupinou Zephyr, na albu Teaser.. nebo s Alphonse Mouzonem.

LADY LUCK má zatěžkané pozadí... rychlejší shuffle, na který v polovině sedmdesátých let bylo trochu pozdě.
Povšimněte si, že na celém albu je Lord poměrně výrazně upozadněn! Vzpomeňte si, jak řádil na hammondky s Blackmorem blahé paměti a tady má téměř roli doprovazeče - to je na tak skvělého varhaníka opravdu nepochopitelné. Nebylo to třeba tím, že už ho to přestalo bavit? Situace v kapela nebyla růžová, britské publikum Bolina jako amerického vetřelce (navíc napůl švédsko-arabského původu) neakceptovalo, i když byl výtečný kytarista a měl hardrockový image a kapela ztrácela příznivce nejen mezi posluchači a díváky, ale i kritiky!

GETTING TIGHTER má zase hardrockové klišé, ale uvnitř přináší funky rytmický zlom, který prosadil Hughes. Jistě zajímavý, ale dost samoúčelný. Deep Purple nebyli Jeff Beck, který ve stejné době dělal něco podobného v jazzrockovém arranžmá a dělal to dobře....

DEALER je opět bezradným pokusem vyrovnat se s tématem. Kapela vykazovala nevývojovost dalšího směřování. Blackmore jako kytarista mohl být nahrazen, ale nemohl být nahrazen jako skladatel! To si myslím, že byl kámen úrazu. Ani Coverdale, ani Hughes tohle nemohli zvrátit, i když se o to snažili. Bolin zde hraje skvělou kytaru a je cítit, že mu vlezl pod kůži i Hendrix, ale kompozičně to nezachránil.

I NEED LOVE to je opravdu téměř pro dancing hall (schválně nepíšu diskotéky). Zase ten shuffle a Coverdale zpívá s takovým zanícením, jako by si bez lásky byl schopen podřezat žíly. Přitom měl jako rock-star kolem sebe tolik příslušnic něžného pohlaví(!) Skladba vhodná pro Whitesnake, ale ne pro Deep Purple. Ne, není to jazzrock, jak někteří říkají, je to bezradná snaha vybřednout z hardrockových klišé...

DRIFTER se mi docela líbí.... přináší vzrušení a napětí a zvraty v rytmech a harmoniích a taky je náladotvorná ve vnitřní části a přináší jinou estetiku. Na koncertech se s tím dalo dobře pracovat a kapela určitě mohla vybřednout z omílaných schémat. Tady je vysoký energetický potenciál a nabíjí energií..

LOVE CHILD má sice výrazný a nápadný riff, ale po několika taktech zjistíme, že se to bude řetězovitě opakovat schematicky dál a dál i v následných unisonech. S tím už nemohli Deep Purple v roce 1975 uspět.I když vnitřní část skladby přinesla změnu, Lord se probudil a začal mňoukat na Moog synthesizer, skladbu ti nezachraňuje....
Svět žil jazzrockem ve stylu Cobhama, Hammra, hardrockoví souputníci Deep Purple s Physical Graffiti byli na vrcholu... a Deep Purple zpívali labutí píseň.
Kapela byla v lidském, ale hlavně uměleckém rozkladu a i když se nám to tehdy nelíbilo, s odstupem času jsem schopen odpovědně prohlásit, že bylo dobře, že se rozpadli. Alespoň měli v sobě sebeúctu a nepředváděli nám svou další uměleckou sebevraždu na dalších albech ještě několik let, než by je rozcupovali kritici orientovaní na novou vlnu...
Když se pak vrátili po osmi letech - dalo se hovořit o comebacku a satisfakci.
Podotýkám, že se k Deep Purple dodnes hlásím a že jejich podíl na rockovém vývoji respektuji. Tohle album ale není výkladní zboží (až na citované výjimky).
Nicméně po letech jsem se k albu vrátil docela rád a zjistil jsem že ho mohu poslouchat, třebaže jsem svůj názor nějak výrazněji nepřehodnotil... Nicméně v rámci objektivity....
Dávám jenom tři hvězdy!