Petr Gratias - @ 05.05.2011 | #

Come Taste The Band! Poslední album Deep Purple před jejich rozpadem v r. 1976. Soudruh Supraphon album vydal v r. 1978 s příšerným obalem, příšerným sleevenotem a s příšerným názvem. Ochutnávka. Navzdory tomu jsme si ho všichni koupili. Bylo by zajímavé po letech zjistit, proč k takovému paskvilu vůbec dal někdo souhlas. Originální obal asi neprošel proto, protože skupina vměstnaná v napoleonce ukazovala dlouhé vlasy, které byly stále ideologicky závadné a o to víc jsme je chtěli nosit! Nějaký pan Moudrý postavil v sleevenotu Deep Purple na úroveň tancovačkových kapel, které drtily hardrockový repertoár. To opravdu provokovalo... Ale k věci.
Dnes mám celý opus v remasteru a vychutnávám si jeho podobu. Nicméně musím být kritický, abych sám před sebou obstál.
Deep Purple mají jako superskupina právo mít i slabší okamžiky a tady jich cítím a vnímám kupodivu víc. Záměrně nechci srovnávat album s jinými projekty, ale Come Taste The Band z toho nevyjde bez šrámů...
Vrcholným momentem je bezesporu YOU KEEP ON MOVING. Ta vysoko ční nejen na tomto albu, ale i v celé purpleovské produkci.Je v ní napětí, atmosféra, exprese a katarze. Přesně podle pravidel divadelního dramatu a to je v pořádku. Osobně mě uhranula netypická skladba THIS TIME AROUND (je vlastně propojena s instrumentální skladbou OWED TO "G"... Tady se Lord opravdu vzepjal k mimořádnému výkonu. Po skladatelské, aranžérské i muzikantské stránce. Na synthesizery nikdy nehrál tak suverénně jako na hammondy, třebaže se o to v Deep Purple snažil (ale spíž mlžil) a k tomu Hughes se svým podílem.... leze mně při ní v tom dobrém slova smyslu mráz po těle.....

Neshodnu se s jinými progboardisty v nazírání na další materiál.
COMIN´HOME je v podstatě nevývojový rock and roll, který nepřináší nic nového a hardrockovou produkci drží v průměru. Kytarista Bolin je vynikající, ale líbí se mi víc na jiných projektech - třeba s Billy Cobhamem na albu Spectrum, nebo se skupinou Zephyr, na albu Teaser.. nebo s Alphonse Mouzonem.

LADY LUCK má zatěžkané pozadí... rychlejší shuffle, na který v polovině sedmdesátých let bylo trochu pozdě.
Povšimněte si, že na celém albu je Lord poměrně výrazně upozadněn! Vzpomeňte si, jak řádil na hammondky s Blackmorem blahé paměti a tady má téměř roli doprovazeče - to je na tak skvělého varhaníka opravdu nepochopitelné. Nebylo to třeba tím, že už ho to přestalo bavit? Situace v kapela nebyla růžová, britské publikum Bolina jako amerického vetřelce (navíc napůl švédsko-arabského původu) neakceptovalo, i když byl výtečný kytarista a měl hardrockový image a kapela ztrácela příznivce nejen mezi posluchači a díváky, ale i kritiky!

GETTING TIGHTER má zase hardrockové klišé, ale uvnitř přináší funky rytmický zlom, který prosadil Hughes. Jistě zajímavý, ale dost samoúčelný. Deep Purple nebyli Jeff Beck, který ve stejné době dělal něco podobného v jazzrockovém arranžmá a dělal to dobře....

DEALER je opět bezradným pokusem vyrovnat se s tématem. Kapela vykazovala nevývojovost dalšího směřování. Blackmore jako kytarista mohl být nahrazen, ale nemohl být nahrazen jako skladatel! To si myslím, že byl kámen úrazu. Ani Coverdale, ani Hughes tohle nemohli zvrátit, i když se o to snažili. Bolin zde hraje skvělou kytaru a je cítit, že mu vlezl pod kůži i Hendrix, ale kompozičně to nezachránil.

I NEED LOVE to je opravdu téměř pro dancing hall (schválně nepíšu diskotéky). Zase ten shuffle a Coverdale zpívá s takovým zanícením, jako by si bez lásky byl schopen podřezat žíly. Přitom měl jako rock-star kolem sebe tolik příslušnic něžného pohlaví(!) Skladba vhodná pro Whitesnake, ale ne pro Deep Purple. Ne, není to jazzrock, jak někteří říkají, je to bezradná snaha vybřednout z hardrockových klišé...

DRIFTER se mi docela líbí.... přináší vzrušení a napětí a zvraty v rytmech a harmoniích a taky je náladotvorná ve vnitřní části a přináší jinou estetiku. Na koncertech se s tím dalo dobře pracovat a kapela určitě mohla vybřednout z omílaných schémat. Tady je vysoký energetický potenciál a nabíjí energií..

LOVE CHILD má sice výrazný a nápadný riff, ale po několika taktech zjistíme, že se to bude řetězovitě opakovat schematicky dál a dál i v následných unisonech. S tím už nemohli Deep Purple v roce 1975 uspět.I když vnitřní část skladby přinesla změnu, Lord se probudil a začal mňoukat na Moog synthesizer, skladbu ti nezachraňuje....
Svět žil jazzrockem ve stylu Cobhama, Hammra, hardrockoví souputníci Deep Purple s Physical Graffiti byli na vrcholu... a Deep Purple zpívali labutí píseň.
Kapela byla v lidském, ale hlavně uměleckém rozkladu a i když se nám to tehdy nelíbilo, s odstupem času jsem schopen odpovědně prohlásit, že bylo dobře, že se rozpadli. Alespoň měli v sobě sebeúctu a nepředváděli nám svou další uměleckou sebevraždu na dalších albech ještě několik let, než by je rozcupovali kritici orientovaní na novou vlnu...
Když se pak vrátili po osmi letech - dalo se hovořit o comebacku a satisfakci.
Podotýkám, že se k Deep Purple dodnes hlásím a že jejich podíl na rockovém vývoji respektuji. Tohle album ale není výkladní zboží (až na citované výjimky).
Nicméně po letech jsem se k albu vrátil docela rád a zjistil jsem že ho mohu poslouchat, třebaže jsem svůj názor nějak výrazněji nepřehodnotil... Nicméně v rámci objektivity....
Dávám jenom tři hvězdy!

Petr Gratias @ 08.05.2011 07:36:13 | #
Ochutnávka vyvolala opravdu velmi bojovnou polemiku na dané téma.... Jestli dovolíte, obrátil bych Vaši zjitřenou pozornost jiným směrem. Je to proto, že mě obecně zajímá názor Vás , progboardistů, rockových fanoušků a a lidí, kteří se na různých úrovních pohybujete ve světě bígbítu, rocku nebo metalu.... Polemika na nastolené téma by mě hodně zajímala - nejenom z hlediska hudebního, ale i psychologického, možná i sociologického. Spolupracuji s různými časopisy a tak jsem písemně zareagoval na téma, které Vám nabízím, jež bylo otištěno v časopisu hard and heeavy SPARK. Můj článek vyvolal mezi metalovou obcí bouřlivou ozvěnu. Jsem toho názoru, že progboardisté jsou na vyšším stupni se svým intelektem a tak mě zajímá, jak zareagujete...
Quo vadis, skupina DYMYTRY?
Tak nevím… Rocková hudba a její nejrafinovanější deriváty prošla od svých dřevních počátků v americkém rockandrollu v polovině padesátých let minulého století bouřlivým vývojem. Zažila vrcholné vzestupy, ale i dramatické pády, znovu se ale vzchopila, posilněná k další legitimní existenci. Vždycky jsem hudbu a zpívané texty považoval za nedílnou součást organického celku. Stejně tak jsem vnímal i výtvarný (grafický) design obalu a není se třeba přít o tom, že i název alba z hlediska uměleckého záměru, případně v rámci koncepce nebo pregnantnosti sdělení je nemálo důležitý. Do hudby vstupuje hodně agresivity, ať už legitimita tohoto záměru je umělecká (akcentuje současné neduhy tohoto světa), nebo pocitová (kdy agresivita zakrývá různé komplexy, anebo neschopnost pojmenovat záležitosti duše a emocí), anebo agresivita akcentuje módní trendy stylizovaných drsňáků, kteří jsou momentálně v kurzu, protože romantika je považována vesměs za něco anachronického a netrendového.
Na české metalové scéně se objevila nová a pravděpodobně i v českých luzích a hájích nadějná skupina DYMYTRY. Pozorně jsem si přečetl interview v posledním Sparku, kde jsem byl seznámen s ambicemi kapely, která na sobě pracuje, aby získala neotřesitelné postavení mezi domácím publikem, odbornou kritikou a zájem médií, aby se na tom malém českém rybníku dokázala trvaleji etablovat a na zvířené hladině si udržela svou pozici a nebyla vyhnána na blátivý břeh mezi ty, kteří se prostě na ohraničenou vodní hladinu nedostanou… Z interview jsem se dozvěděl, že zbrusu nové album, které skupina DYMYTRY připravila na domácí hudební trh, je pojmenováno NESER…
Nejsem estét s klasickým staromódním pohledem na svět a vnímal jsem, a i ve svých pětapadesáti letech vnímám rockovou potažmo metalovou hudbu jako výrazný atribut rebelie, skrytého nebo viditelného protestu nebýt ztotožněn s konzumním způsobem života, kariérismem, způsobným slušňáctvím, stádovým zařazením do poslušných řad lidí, kteří šlapou onu ošidnou „zlatou střední cestu“. Stále nosím dlouhé vlasy, chodím na bigbítové hudební produkce, jako bigbítový historik a pamětník se stále cítím být součastí té široké rodiny bigbítového potažmo rockového zaměření a cítění. Je však třeba podotknout, že hudba pro mě byla a stále je uměleckou disciplínou, před kterou mám hluboký respekt ve všech úhlech pohledu. Nemám rád naleštěný pop s pokleslým trendovým dryáčnickým způsobem televizní zábavy.
Nemohu se ale ztotožnit s názvem alba metalové skupiny DYMYTRY, kteří považují jako výraz svého duševního obzoru jako šťastný nápad název NESER. Argument, že název má opodstatnění v názoru, že chtějí šokovat, asi i provokovat, bavit a zároveň na sebe upozornit v nepřeberném množství vycházejících titulů mi připadá jako velmi pokleslý. Domnívám se, že skupina DYMYTRY by měla „šokovat“ muzikantskými a pěveckými výkony a také designem alba a proto mně název NESER připadá slaboduchý, pokud bych měl tímto způsobem na sebe upozornit posluchačskou a kritickou obec. Mezi metalisty asi nenajdeme moc romantiků, milovníků poezie a citlivých lyrických povah, které by se odvolávaly na woodstockovskou generaci konce šedesátých let, ale NESER v názvu mně zní jako dobrý návod, že třeba jiná kapela může zvolit jako název příštího alba třeba SRAČKY, jiná povzbuzena vlnou vulgarismů zvolí HOVNA a další třeba MRDAČKA…..
Před mnoha lety byl i pro západní liberální svět velkým šokem americký skladatel, hudebník a zpěvák Frank Zappa, který se nechal vyfotografovat jako nahý sedící na záchodové míse, stejně tak jako na svém prvním sólovém projektu se nechal zvěčnit legendární Beatle John Lennon a japonská umělkyně Yoko Ono nazí. Vyvolalo to řadu polemik. Zappa demonstroval svým „posazem na WC“ posměch a pohrdání americkým establishmentem a konzumním způsobem života. Lennon se zase chtěl vysvléct ze svých pocitů a obnažit své myšlenky. Ani první, ani druhý případ však nebyl prvoplánově vulgární, obscénní, primitivní a laciný……
Moje glosa nemá v žádném případě v úmyslu paralyzovat vývoj rockové potažmo metalové scény. Dvacet roků se těšíme z demokracie a svobod, které zbořily všechny hranice a tak se může opravdu všechno bez zábran. Hudba má ale také estetické a umělecké poslání a skrytou sílu a vliv na formování myšlenkového světa teenagerů, kteří se teprve hledají a myslím, že z tohoto pohledu by měly mít skupiny – především jejich producenti a textaři v sobě jakousi skrytou zpětnou reakci na to, co dělají a pod co se podepisují. Chtěl bych věřit, že v řadách talentované metalové skupiny DYMYTRY dříme třebas jen latentní intelektuální duch a že se členové kapely dokáží na to, co dělají podívat jiným prizmatem. Nechci, aby moje glosa byla vnímána jako moralistní hřímání davu (v žádném případě), ale možná by stálo za úvahu některé věci v sobě vnitřně zkorigovat. Skupina, která sází na podobné vnější atributy, jako je vzbuzení pozornosti a bavení lidí, ve skutečnosti dává najevo, co si o svém příznivci v kotli na hudební produkci, nebo doma se sluchátky na uších, myslí, a na čem chce stavět základy svého uměleckého vyjádření. Držím jim palce a přeji, aby takový vnitřní pohled v sobě našli… PETR GRATIAS, nezávislý hudební publicista