Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 10.04.2014

Naprosto mimořádné dílo a nevím nevím, zda bych ho mezi alby DP neumístil na úplně první příčku... Přitom stačí tak málo: posoudit ho bez kalkulací a předsudků, kde kdo měl či neměl hrát, kdo odešel či neodešel a kde by kdo z členů hrál či nehrál lépe. Bolin tu předvedl neuvěřitelný výkon a musím se tu především sklonit před jeho uměním.

Už Comin´ Home je razantní odpalovák a přes omezenou délku zde Bolin poprvé ukáže své nevšední umění v sólech i rytmické práci. Lady Luck vlastně přináší druhý typ skladby, která se na albu vyskytuje převážně - více na úderném riffu postavenou, těžkotonážní věc středního tempa. Jednoduché, ale maximálně účinné. Gettin´ Tighter je další excelentní Bolinova přehlídka techniky a vrací se k náladě úvodní skladby. Také pěvecky a rytmicky se tu Hughes vyřádil. Paráda! Dealer je nádherná skladba, kde do úderných riffů vstupuje až éterická, ozvěnová pasáž s vynikajícím uvolněným zpěvem... I Need Love je další vynikající riffovka se skvěle stupňovaným a "odsekávaným" refrénem. Drifter nese parádní, dokonale zaranžovaný riff a i tady se celá sestava ukazuje ve vynikajícím světle. O jediném slabším okamžiku by se snad dalo hovořit u Love Child, kde mě ústřední nápad nepřijde tak výrazný a celkové vyznění je poněkud monotónní, ale není to určitě žádný podprůměr. Dva opravdové hudební skvosty si nechala kapela až na závěr - nejprve doslova mrazivé vyznání Glenna Hughese This Time Around/Owed to G´, atmosféra by se dala krájet, opět dokonalá práce Bolina i Lorda v aranžích i skvělém kytarovém sólu. Marně si někde vybavuju podobně znějící věc. A to nemluvím o You Keep on Moving, kde se nebojím říci, že emocemi nabitá, na basovém riffu postavená suita nenašla přemožitele nejen v produkci kapely, ale ani produkci pozdějších kapel všech zúčastněných... Skutečně neuvěřitelně napěchované hudební dějství, gradující až do mistrného sóla, které se skládá jednou za dekádu. Pro mě je tato deska DP určitě nejen výjimečným zážitkem hudebním, ale zřejmě i jedním z nejvíce podceňovaných alb rockové historie. Přitom stačilo mít jen uši/oči otevřené...

Nikdy jsem se netajil tím, že mě éra s Coverdalem a Hughesem oslovila více než Gillanova (zkrátka mi jejich projev sedí víc než silový Gillan). I když skvostu Machine Head bych plný počet udělil bez přemýšlení, nechci říct, že rozdíl je nějak propastný, ale přiznám se, že ani Gillanovu dráhu jsem pak (s výjimkou Born Again od Black Sabbath) nijak moc nesledoval... Pokud někdo nepřinesl vůbec nic nového, pak to nebyla éra Coverdale/Hughes či Bolin, ale comeback roku 1984, který sice přinesl solidní album, ale ve své éře úplný anachronismus, hudebně i zvukově. Ale to už je věc pohledu a názoru. Labutí píseň DP 70. let a kytaristy, který nám svou genialitu bohužel už mnohokrát nepředvedl. Obliba/neobliba této éry DP je asi v přímé úměře s oblibou či neoblibou soulových/funkových prvků v rockové hudbě...