Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 09.05.2011

Jak pozoruji,
Kuře v hodinkách neustále vzbuzuje pozornost a to velmi zaslouženou. Silentis napsal velmi kvalifikovanou recenzi. Přestože jsem svůj názor vložil do reakcí, považuji za jaksi samozřejmé a logické se vůči tomuto albu vymezit i v hodnocení a v osobních postřezích...

Když se historici česko-slovenského bigbítu (rocku) před lety zamýšleli nad tím, které album ověnčit nejcennějším kovem, potažmo které vyhlásit podle stanovených kritérií za nejlepší v daném žánru, drtivá většina z nich se shodla na tom, že by to mělo být právě toto album.
Nutno poznamenat, že realizace alba se odehrávala v dobách rozvinující se tvrdé normalizace politických poměrů na počátku sedmdesátých let a to, že se nahrávání vešlo do edičního plánu Supraphonu té doby lze považovat za malý zázrak. Lví podíl na tom, že album spatřilo s odřenýma ušima za pět minut dvanáct světlo světa, má jeho producent Hynek Žalčík, který díky svým diplomatickým schopnostem a osobní úpornosti dokázal navzdory komplikacím projekt prosadit.
Sólový zpěvák Vladimír Mišík ovšem hodlal nazpívat písně v angličtině, což už v té době nebylo možné a textařské pokusy podle představ skupiny nebyly dostatečně kvalitní. Žalčík tedy oslovil básníka Josefa Kainara, který podle hudebních skic vytvořil osobité texty s literárním nábojem existencionalistického vnímání, jež byly skupinou akceptovány. Kainar byl sice režimní básník, ale vyrostl na jazzu třicátých let a v propojení s hudbou vdechl skladbám mimořádnou nostalgickou atmosféru, která korespondovala s bezradnými časy husákovské normalizace. Kainar se bohužel vydání alba nedožil, lze však konstatovat (navzdory některým jeho dobovým agitkám padesátých let), že to byla důstojná tečka za jeho uměleckou kariérou.
Dodnes se dá říci, že Vladimír Mišík (jako jeden z mála českých rockových zpěváků kladl stejný důraz na kvalitu textu, i hudby) v interpretaci Kainarova textu vyvolává mrazení po těle, když posluchač vnímá:
„Nevadí mi stěny dešťů, ať padám do hrobu, nevadí, že bloudím v mlhách, já jenom jdu a jdu. O vodu se dělím s hady, ve vlasech mívám sůl, prošel jsem eldorády, moře jsem obeplul. Obeplul a narodil se, v démantech ...“
Rovněž pravděpodobně nejrockovější příspěvek textařského počinu Hynka Žalčíka, v emocionální interpretaci Ivana Khunta vyvolá podobnou vnitřní vibraci:
„Zlý svědomí jsem nechal spát…, proletěl jsem tisíc roků… Severní vítr chtěl mě hnát… stále dál. Slepeckou holí mám spočítaný, jak dlouhý je my žití, který je mi jednou, který je mi jednou daný…“
Vzniklo tak osobité album, plné emocionálních vzepjetí, úžasných hudebních výkonů, naplněné energií, jež byla odrazem jejich plnokrevných koncertních vystoupení jak na československé scéně, tak i v Polsku, kterých bohužel ubývalo v rámci skrytého tažení i proti profesionálním skupinám. Samozřejmě, nelze na albu přeslechnout inspirace ze zahraničí své doby. Vliv skupin jako Jethro Tull, Santana, Chicago, Colosseum, Led Zeppelin nebo Yes, je patrný. Na druhé straně v podstatě všechny domácí skupiny tvořily pod dotekem zahraničních vzorů, ale Flamengo si dokázalo udržet takovou míru svébytnosti, že zmíněné vlivy zařídilo přetransformovat i k obrazu svému.
Bubeník Jaroslav „Erno“ Šedivý se těšil pověsti nejlepšího rockového bubeníka a rovněž i Vladimír „Guma“ Kulhánek se stal mimořádným mistrem baskytary, v pozdějších letech jako hráč na bezpražcovou baskytaru. Mimořádný přínos na albu učinil multiinstrumentalista Jan Kubík, který ač ryzí jazzman, dokázal zlomit a získat si obdiv i těch nejskalnějších rockerů. Vladimír Mišík na albu zpívá v mimořádné formě se smyslem pro detail a obsah textu a přesné frázování používá podle svých bluesových vzorů, Ivan Khunt drží harmonie a šokuje svou interpretací ve skladbě Stále dál, dodnes hodnocenou jako učebnicový příklad českého hardrocku, Pavel Fořt (přeškolený baskytarista na kytaristu), i když nestojí na úrovni Radima Hladíka nebo Luboše Andršta, přesto jako hudebník a zejména aranžér odvedl vysokou profesionální práci integrovanou do celkového pojetí alba.
Devět skladeb na albu působí dodnes velmi vyrovnaným dojmem. Vévodí zde vzácná vyváženost mezi údernými skladbami a baladami, a zejména proaranžovanost písní je na velmi vysoké úrovni. Rovněž i hudební režie (Jan Spálený) a zvuková režie (Petr Kocfelda) se podepsaly vysoce nastavené laťce, což se tehdy obecně nedařilo. Kvalitně sejmuté basy a bicí nástroje ční nad možnosti své doby. Pochvalu zaslouží i výtvarně zajímavý design obalu Ivany Jurné. Politování lze vyslovit jenom nad tím, že tehdy nebylo u nás zvykem vydávat alba v rozevíracím formátu, kde by byly zachyceny portréty členů skupiny a otištěny již výše zmíněné texty písní. Ze strany edičního oddělení Supraphonu nebyl zájem prezentovat fotografie vlasatých hudebníků a hudební posluchač rockové hudby zas nebyl považován za natolik intelektuální objekt, aby se kvalitní zpívané texty z básníkova pera kvůli němu v té době otiskovaly.
Deska Kuře v hodinkách byla realizována s Hi-fi klubem a Gramofonovým klubem v r. 1972. V drtivé většině nebylo možné ji jenom tak běžně zakoupit. To už tehdy v rámci restrikcí bylo nařízeno jenom v podobě objednávek. I když se na tehdejší poměry průměrný náklad poměrně rychle vyprodal, dolisování už nebylo realizováno a tak se album pokoutně nahrávalo a jeho cena na burzách výrazně stoupala. Další vydání bylo realizováno na vinylu až v r. 1990 v edici Trezor a pak vyšlo už v CD verzi…
Věčná škoda, že po skupině Flamengo nezůstalo zachováno více skladeb a nezdařilo se natočit ještě alespoň jedno další album, které by deklarovalo oprávněnost vinylu par excellence na domácí scéně. Poměry první poloviny sedmdesátých let to nedovolily. Autorskou a muzikantskou úroveň ovšem po několika letech potvrdili mnozí hudebníci v jiných skupinách a na jiných albech, což je věcí víceméně známou (Formace, Energit, Etc…, Bohemia, Blues Band, Stromboli…)

KUŘE V HODINKÁCH (Introdukce) - Známé klasické šmajdání, brblání a pád.... a pak už se velmi energicky přihlásí hudba. Jak o ní vlastně psát? No vlastě jenom v tom dobrém (ne-li nejlepším). Kubíkův nástup s jeho saxofonem a rytmické breakce baskytaristy Guzmy Kulhánka a Erno Šedivého a ostré spojovací mosty Fořtovy kytary a Khuntovy varhany. Je to pevný útvar. Od prvních tónů cítíme úžasnou souhru, názorovou shodu a výrazný energetický potenciál....

RÁM PŘÍŠTÍCH OBRAZU - a už je to jedna z nejsilnějších skladeb alba. Vždycky mě fascinovaly ty hudební postupy a stupňování harmonie. Všechno jede jako nejlepší švýcarské hodinky. Cítím zde velmi silný aranžérský přesah a schopnost přenést ten potenciál z koncertních pódií do drážek desky.
Mišík zpívá jako o život a opírá se o výtečný Kainarův text, při kterém mi ještě teď leze mráz po těle... Fořt (přeškolený kytarista) vystřihne kytarové sólo mírně upomínající Carlose Santanu, ale ten Erno Šedivy s Gumou Kulhánkem - rytmická soudržnost u nás neslýchaná....

JENOM LÁSKA VÍ KAM - další velmi silná skladba. Mišík zpívá vyostřeně (přes nějaký filtr)a propojení s kytarovým sólem a dokreslováním atmosféry nabízí velmi přesvědčivou rockovou skladbu s údernou rytmikou. Ta odevzdanost a "služba formě", je zde potvrzena v každém ohledu....

JÁ A DÝM - Nádherná nostalgická balada. Prpojení akustických kytar, příčné flétny a subtilního doprovodu je jedninečné. Pak ovšem skladba nabere další grády a aplikace wah wah pedálu do Kubíkova saxofonu. Krásná poezie (chápu, že Vláďa cítil na počátku Etc..., že bude třeba navázat na tuto skladbu a proto vznikl Syn Daidalův....)Kubík byl jednou z nejsilnějších instrumentálních opor Flamenga a cítíte to zde v každém ohledu...

CHVÍLE CHVIL - nádherné prolínání jazzu a rocku první generace. Krásná harmonizování a pak klasická mišíkovina s akustickou kytarou a výměna molových akordu za doprovodu mírných nevyčnívajících sborů. Snivý text chce subitilní interpretaci až do okamžiku, kdy přichází erupce. Dramatické vzepětí tlačí na nástrojový instrumentář a Mišíkův hlas. Sděluje myšlenkové pocity a snové obrazy a následuje opět ta důrazná rocková zemitost a jemné pohrávání s detaily. Fořtova rozostřená kytara a Khuntovy hammondy se snoubí v estetické nádherno a sbory přidávají na intenzitě. Nádherný příklad hudební gradace...

PÁR STOLETÍ - další skladba je téměř meditativního charakteru. Tlumené tóny kytary a zvonky, flétna a jazzový vibrafon Karla Velebného, jako když ve sklenici perlí víno a líné varhanní téma přesouvá skladbu k nezařaditelnému kontemplativnímu jazzu.
A opět skladba nabere na energií za podpory dechové sekce a Mišíkův hlas je opravdu ve formě...Ta nostalgická atmosféra hladí a rozesmutňuje, ale je i jakousí sebereflexí. Fořtova kytarová kresba dotrváří atmosféru a náhle se celá píseň otočí k latinskoamerickému pojetí s perkusivními zvuky rytmiky, vibrafonu a výtečné melancholické Kubíkovy flétny. Závěrečné téma jakoby shrnuje všechny podněty a nápady už na rockovém základě...

DOKY, VLAKY, HLAD A BOTY - saxofonové intro a Gumova drtivě ostrá baskytara a dobře vymyšlený nosný riff, nad kterým se vznášejí skvělé vokály. Mišíkův hlas krásně frázuje za podpory tvrdé rytmiky a Fořt opět vstupuje s kytarou do hry a zase cítíme ten opar latinskoamerické hudby, nad nímž krouží v horkém slunci San Luis Potosí emocionální pouliční hudebníci a podmanivé tanečnice. Je to na tanec,i na poslech!!! Kubík podává jedinečný výkon. Schématické téma se proměňuje a dodává to správné napětí....

STÁLE DÁL - ano, tohle je pravděpodobně nejexponovanější skladba na albu vůbec. Když bych měl vybrat skutečně neryzejší rockovou skladbu, která u nás vznikla, bude tato skladba v první trojici... Ten flétnový nástup s elektrickou kytarou a Khuntův opravdový hardrockový vokál. Zpívá jako o život a opírá se i o výtečný text.
Takové forsírované zpívání u nás bylo neslyšené.
(Prokop to dělal jinak). Tady se Fořt opravdu se svým kytarovým sólem dostává k životnímu výkonu a jeho dravost a energetický potenciál to potvrzuje. Stereofonní efekt kouzlí na domácí aparatuře opravdu velmi efektně.

KUŘE V HODINKÁCH - na závěr přichází ústřední skladba - trochu v zádumčivém tónu a zase to kouzlení flétny a elektrické kytary v pozadí. Nádhera. Téma loučení, odpoutání, hledání, tápání, objevování a obnažování. Flamengo hraje ve velké pohodě a "stále dál" ve velkém nasazení. Prokreslování jednotlivých témat se děje ve velkém stylu. Všechno zní samozřejmě, logicky, přehledně a s velkým nasazením. Flétnové hadovité tóny a závěrečné rockové běsnění je velmi důrazným a přesvědčivým epilogem.

Singlový bonus:
STÁLE DÁL jede v pořádném rockovém tahu na branku se santanovskou rytmikou a a důraznou baskytarou a kreativním saxofonem, na němž ohýbá Kubík tóny pořádnou expresí a Fořtovy syrové akordy a Mišíkův rozpoutaný hlas táhne s Šedivého bicími až závěru...

TÝDEN V ELEKTRICKÉM MĚSTĚ - má volnější písňovou formu s výraznými akcenty a přináší nástin španělské hudby ve Fořtových kytarových obratech a ženský vokál dokresluje atmosféru a velmi sugestivně působí Mišíkův syrový vokál za podpory tepajících bicích až ke konečnému závěru...

Na CD mohl být připojen vedle výše uvedeného singlu ještě edit KUŘE V HODINKÁCH v jakési formě unplugged, blíže přimykající k latině. Jak bylo správně podotknuto, skladba se objevila na flamengovském výběru, ale také na kainarovské bluesové kolekci Obelisk (CD verze)...


Věčná škoda, že Flamengo s touto sestavou už nepřišlo alespoň ještě s jedním albem. Obviňuji bolševickou garnituru, že zcela nesmyslně nastolenými poměry zničila (a nejenom Flamengo) tuhle skvěle sehranou hudební jednotku (jako na počátku osmdesátých let Pražský výběr)...

Dal bych hvězd šest, ale Progboard to neumožňuje, takže pět zcela stoprocentně!!!