Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 02.02.2015

Nabuzen neuvěřitelnými recenzemi na toto hudební dílo jsem se konečně někdy před 5-6 lety konečně odhodlal k jeho zakoupení v nové digipackové verzi i se třemi bonusy. Vzhledem k postavení alba na tuzemské scéně jsem samozřejmě čekal mnoho, ale že mě album takto pohltí vlastně už při prvním poslechu, to už ne. Mám řadu oblíbených nahrávek naší scény, ale tohle je elitní záležitost...

Kuře v hodinkách (introdukce) - notoricky známé intro až "hodinkově" přesný nástup všech nástrojů a ohromným tahem na bránu a energií... A už je tady Rám příštích obrazů, jedna z nejlepších skladeb hned v úvodu. Mišík nabírá hlasově velkou sílu a dechové nástroje Kubíkovy pracují v chirurgické souhře s Fořtovou kytarou, která plive do éteru řezavé sólo. Také "Nevadí mi stěny děšťů...", jeden z mnoha famózních textů Josefa Kainara, má v závěru neskutečnou sílu - dojezd skutečně ve velkém stylu. Jenom láska ví kam je uvozena dechovou "hradbou" Jana Kubíka, pak se ale zapojuje celý rockový kolos a v kytarovém sólu se posouváme až někam k teritoriím jazzrocku. Mišík se prezentuje opět suverénním a silným vyzpíváním refrénu... Něžné, éterické akustické kytary (připadám si jak ve společnosti Genesis či Wishbone Ash, hostující Ilja Bartošek) uvádějí naprostou nádheru Já a dým, přichází jazzrocková, psychedelií lehce nasáklá houpavá melodie, která mě úplně pohltila už při prvním poslechu tohoto skvostu. Ačkoli je více poklidu a kontemplace, než agrese, má skladba neskutečnou vnitřní sílu. I kdyby zde nepadlo jediné slovo, je řečeno vše pomocí této nepozemské hudby. Chvíle chvil - opět poklidná, hloubavá záležitost a Mišík nás se svým "šuměly tam krinolíny...." přivádí k další povídce. Do silového refrénu se ale výrazně přitvrzuje na všech frontách a probouzí se celá rocková část této hudební sestavy a přichází souboj silného riffu kytary s dechovou sekcí, závěr skladby ale vrcholí opět skvělým melodickým motivem, doprovázeným Mišíkovým silovým vokálem, z něhož naskakuje husí kůže. Pár století uvozuje znovu jemný akustický úvod, do kterého se postupně zapojují flétny, jemné bicí údery Erna Šedivého a nakonec i varhany. Nádherně jemná záležitost a když si vezme slovo Mišík, padám už pokolikáté do kolen. Vynikající daň ve druhé polovině si znovu vybírají flétny a saxofon a exoticky znějící perkuse. Doky, vlaky, hlad a boty je rytmicky precizní, úderná skladba, kde řádí saxofon (sólo v půli skladby je prostě top!) a skutečně syrová, úderná kytara. Laskomina pro rockově orientované publikum. To jistě platí i o další Stále dál, jedné z nejrazantnějších skladeb se sólovým hlasovým vkladem Ivana Khunta. Už od počátku nastupuje razantní kytarová hra a "ocel a kov" zde vítězí nad dechovou sekcí. Jede se s ohromným nasazením a dá se jistě hovořit o čistokrevném hardrocku. Závěr regulérní části alba samozřejmě obstarává fantastická titulka, která všechny přednosti celého alba jakoby ještě umocňuje. Nájezd celé kapely do refrénu a refrén s možná nejlepším Kainarovým textem sám už vstoupily dávno do rockového panteonu. Naprosto dokonalý, sevřený, silový projev, nikde necítím ani milimetr volného prostoru... Také věc, která se mnou zacloumala hned při prvním setkání s touto hudbou. Co vlastně říkat? Že jde o dokonalý závěr? Digipack (2012) obsahuje ještě tři bonusové skladby, které kvalitativně za albem nijak nezaostávají. Každou chvíli je vynikající rytmicky postavená skladba poněkud santanovského střihu a vynikajícími hostujícími zpěvačkami, které se parádně doplňují se silovým Mišíkem a závěr patří hardrockově drsné kytaře. Týden v elektrickém městě
má silně, rytmicky vystavěný sekaný refrén a vynikající saxofonové sólo ve druhé půli. Závěr pak patří velmi zajímavé, odlehčené, akustické verzi titulní skladby a musím říci, že tato intimnější podoba jí neubírá nic z její síly ani magie...

Ačkoli jsem album protočil opravdu mnohokrát, pořád se nějak zdráhám uvěřit, že tady v dané době mohlo vůbec podobné album vzniknout. Jsou tu samozřejmě jasné vlivy (Jethro Tull, Genesis, Colosseum, Led Zeppelin, Santana aj.), ale to, co z něj tahle elitní sestava slila dohromady, to je skutečně monolit nebývalé síly a lesku. Ani jedna vteřina zbytečná a nazmar, nic nevyčnívá a nepřebývá, všechny nástroje pracují sice technicky dokonale, ale přesto "pro tým", a to je asi kouzlo téhle báječné nahrávky. Dokonalé propojení všech hudebních proudů a inspirací, které přicházely roku 1972 v úvahu, do tohoto novotvaru. Tohle snad ani nelze bodovat...