Reakce na recenzi:

Martin H - @ 20.04.2016

Není v české rockové hudbě tolik desek, za které bych mohl dát ruku do ohně v jakékoli situaci a říct ano, tohle je ono, tohle je to nejlepší, co znám. U většiny alb se vždy najde něco, byť pouhá drobnost, co mohu výslednému tvaru vytknout, avšak u Kuřete v hodinkách veškeré výtky mizí a při každém poslechu, a že jich bylo, propadám kouzlu hudby, jejíž nadčasovost mě snad nikdy nepřestane fascinovat.

Sestava, která v pražském Flamengu vykrystalizovala na počátku sedmdesátých let, vycházela z poněkud jiných hudebních zdrojů, než skupiny v šedesátých letech. Hudba se postupně přitvrzovala a zároveň vytvářela mnohem komplikovanější struktury, z nichž se mnohdy vytrácelo to nejpodstatnější – obyčejná rocková písnička. S tím souvisí i kvalita textů, které buď svou plytkostí vzbuzovaly spíše úsměv, anebo z nějakého důvodu neprošly tehdejším schvalovacím řízením. Nelze se divit, že mnoho skupin v našich končinách na textovou stránku rezignovalo a věnovalo se vytváření dlouhých a mnohdy samoúčelných instrumentálních exhibicí. Flamengu se naštěstí podařilo nalézt textaře takřka geniálního, a to básníka Josefa Kainara, který na desce přetavil své zkušenosti s otextováváním jazzových skladeb a svůj um dal do služeb generačně odlišných hudebníků, kteří ho určitě neupoutali ničím jiným než svou hudbou.

Nevím, jestli existuje jiná domácí deska, u níž by textová složka tak dokonale souzněla s hudbou. A to s hudbou do té doby u nás nehranou, ovlivněnou tím nejlepším, co tehdejší angloamerická rocková scéna nabízela. Střetávají se zde vlivy hard rocku a jazz rocku, za některé skladby by se určitě nemusel stydět ani Ian Anderson z Jethro Tull. Od úvodních kroků v instrumentální Introdukci až po poslední tóny závěrečné písně Kuře v hodinkách nevěřícně kroutím hlavou a říkám si, kde se ta invence a nápaditost v hudebnících vzala. Většina z nich zde podává své nejlepší výkony, což určitě platí o kytaristovi Pavlu Fořtovi, a myslím si, že ani zpěvák Vladimír Mišík výkon předvedený zde již nikdy nepřekonal. A angažování Jana Kubíka, excelentního hráče na různé dechové nástroje, se ukázalo tím šťastným krokem, což se podepsalo na celkovém vyznění výsledného alba.

Zjišťuji, že je pro mě příliš obtížné popisovat jednotlivé kousky na desce, protože jak chcete popsat krásu, která je dokonalá a absolutní? Kdo kouzlu Kuřete propadl jako já, tak ten mi určitě rozumí. Ta sevřenost výsledného tvaru a zároveň zvuková pestrost mě neustále překvapuje a baví mě čím dál víc. Chcete hard rock purplovského střihu? Poslechněte si Ivanem Khuntem zpívanou Stále dál. Nebo je libo něco jazzrockového běsnění? Prosím, máme tu Rám příštích obrazů či Jenom láska ví kam. A co takhle trochu progrese v duchu Genesis? Pár století vám je naservíruje jak na zlatém podnose. A o skladbě Kuře v hodinkách vyvolávající ducha Jethro Tull snad není třeba mluvit. Někdo by mohl namítnout, proč tolik chvály na materiál vycházející inspiračně ze zahraničních zdrojů, avšak kouzlo tkví právě ve spojení s typicky českou melodičností, aranžérskou pestrostí a zároveň zvukovou syrovostí a dravostí.

A dost, místo zbytečného oslavování Flamenga a Kuřete v hodinkách přestávám pro dnešek psát naprosto zbytečné bláboly a jdu si v klidu tu krásu opět poslechnout.