Reakce na recenzi:

springfame - @ 31.01.2011

Album Éjszakai országút posouvá tvorbu Omegy zase o kousek dále. Objevují se aranže využívající smyčce a flétny, které krásně dotvářejí například Maradj velem.
To bychom ale přeskočili první dva kousky, a ty rozhodně stojí za to. Úvodní Oh, jöjj! nás kamsi zve... snad na tu jízdu po noční dálnici, nebo tam, kde budeme sdílet nějaké štěstí, jak praví název druhé písně. Rytmicky úchvatné, prostě nářez jak má být. Trochu tuctověji působí Oh, Barbarella, ale vše spraví orchestrálka H., az elektromos fürész.
Nevím, jak dobrý je Molnár kytarista. Ani se tím nehodlám dvakrát zabývat. Jeho hra, doplňující se s flétnou, je tu naprosto účelná a tenhle kousek je prostě nádhera a Molnárův velmi pěkný autorský příspěvek. Skupina šlape bezchybně, zvládá všechny sestupy i rytmické nástrahy skladby.
Titulní píseň je prostě nádhera podpořená smyčci, když se rozjede, je z ní velmi přitažlivý kousek, který snad předčí i Tízezer lépés z předchozí desky. Mně mimochodem pobavila hra s názvem písně. Zatímco název desky nám přináší Noční dálnici v prvním pádě, v písni samotné se ocitáme "na ní". Tolik jako vysvětlení, pro některé možná vysvětlení jedné ze záhad maďarštiny, proč že nám ty dva názvy takto odlišují.
Na ulici a na náměstí se ocitneme i v další skladbě, která se po úvodním pianu rozjede v nečekaně nekompromisní píseň, kontrastní k předchozí tak, jak je jen možné. Musím trochu polemizovat - Presser podle mého vůbec nebyl autorsky vyčerpaný, jak se někteří domnívají. Po následujícím singlu Sötét a város se však spolu s bubeníkem Lauxem poroučel. Po jeho odchodu se kapela musela vypořádat s nelehkou otázkou, kdo ho nahradí. Léta příští ukážou, že se to povedlo až nečekaně dobře.
Ale to už je jiná kapitola. Vraťme se ještě na konec desky. Tam Presser přispěl ještě několika dalšími písněmi, mezi nimi ale pěkně působí opět Molnárovo Utazás a szürke folyón, tedy Putování po šedé řece. Rytmicky trochu těžkopádný úvod přejde do rozmáchlého refrénu - dá-li to tedy refrénem formálně označit.
Tak trochu floydovsky, i díky cinkání mincí, na mě působí Malý oddech, tedy Egy kis pihenő. Minuta a něco zvukových efektů, kde pěkně rozhozené do sterea uslyšmíme zívání, škrtnutí sirkou a zapálení cigarety, upadlý pohárek, kroky... je to příchod nebo odchod? Snad tedy odchod nouzovým východem, jak nám praví název poslední skladby. Její úvod je skoro bachovský, po ní následuje ještě jeden vtípek - na klavír a cello zahraná píseň Ha én szél lehetnék, známá už z prvního alba. Uprostřed se rozjíždí do podoby rozmáchlé kompozice, což vtipně sráží úplný konec svým rozladěním.
Kdo čekal pokračování tam, kde skončila minulá deska 10000 lépés, bude překvapený. Album neobsahuje žádný vyložený hit, ostatně jediný singl Olyan szépen mosolygott / Oh, Barbarella je až pozdějšího data - vyšel v době, kdy už bylo nutné hledat náhradu za odchozí členy. Deska především působí jako kompaktní celek, v tom je její největší přednost.