Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 11.03.2012

První album legendárních Cream jsem si objevil až po druhé albu Disraeli Gears díky svým starším kamarádům. Album kolovalo mezi lidmi na páscích, ale vinyl jsem poměrně dlouhá léta v rukou nedržel, třebaže jsem z různých magazínů a katalogů obal znal… Jak už jsem napsal jinde, Cream považuji za jednu z nejvýznamnějších britských kapel šedesátých let, ale obecně jako hudební historický milník, který inspiroval, inspiruje a snad bude inspirovat i nadále….
Jsem trochu překvapen, že Filozof creamovskou hudbu nevidí jako spojení blues a rocku a dokonce říká, že nechápe, jako může někdo hovořit o Cream jako o bluesové skupině (?!) Nechci tady rozvíjet nějakou nekonečnou debatu na téma co blues je a co blues není (to už tady bylo víckrát), ale já si myslím, že speciálně na tomhle albu blues přímo „zavání“ a tak let´s go!.....

I FEEL FREE – důrazný akord a pak už a capella zpěv a konečně se rozbíhá celá kapela. Tohle je famózní skladba. Rockový základ je nezpochybnitelný, vokální linka sahá do psychedelických obrazů, které se začaly na britské scéně drát na světlo. Dělají to i těkavé tóny, znějící jako morseovka. Výrazná basová linka dravé baskytary – na svou dobu v Británii něco neslýchaného a dobře seřízené bubenické postupy. Kytara zní nadějně, přesto je součástí tématu téhle melodické skladby a i když nabídne sólo, výrazně neexhibuje. Ideální model na singl, který spojuje údernost a melodičnost. Hutné stavební základy inspirovaly i brněnské Progress Organization k vytvoření velmi zdařilé coververze, totálně odlišné od originálu….

N.S.U. – nekompromisní údery do kotlů a a drolivý kytarový rytmus rozbíhá další skladbu.. Bakerovy bicí zde servírují spoustů divokých šamanských přechodů a je to opět Bruce, jehož fantastická basová linka tvoří páteř skladby. Ale poprvé také Clapton, který v mezihře nabídne kytarové sólo na které všichni už odpočátku alba netrpělivě čekáme. Skladba má výtečně dynamické odstínění a zajímavou melodickou linku s výrazným vokálním podílem. Výtečná záležitost od prvního tónu….

SLEEPY TIME TIME – máme tady blues s mírně zrychleným tempem. Vokální linka se nám trochu ztrácí v pozadí, ale zato si ve stereu můžeme vychutnat prolínání elastických kytarových tónů Claptona a vypilovaných důrazných basových linek Bruce. Hudba se krásně převaluje a hladivě a chladivě se na nás nalepuje. Když poslouchám claptonovské vedení kytarového tématu, uvědomuji si, kde mladý Radim Hladík sbíral inspiraci ovládnout kytarová pole. Bruce vedle baskytarové hry je i výtečný zpěvák o čemž se máme možnost přesvědčit už od začátku. Jasná barva hlasu, výtečné frázování a výraz. Prostě paráda….

DREAMING – tahle skladba má klasickou melodiku šedesátých let a vychází z modelu rhythmandbluesové hudby padesátých let a jeho dávných inspirací. Melodická linka je čitelná, ale místy poměrně komplikovaná zvláštními harmoniemi. Hlasy mají velmi jemný timbr a jistou nasládlost, která se spojuje s obsahem snového prožitku. Možná ne nejsilnější skladba na albu, ale určitě hodně netypická….

SWEET WINE – spoluautorství na skladbě má Baker. Důrazný riff provází skladbu v podstatě od začátku do konce. Povšimněte si hodně zajímavých basových postupů, které jedou v opačném nástupu k bicím, ale přesto se nádherně propojují, nemluvě o elektrické kytaře, která zde vedle doprovodů, hraje melodický rozevláté sólo a navíc vytváří jakousi stěnu kvílivých tónů. Rockový základ jako zvon a není pochyb, že skladba byl svou důrazností odpočátku velmi oblíbena. Její srozumitelnost a čitelnost dokážu docenit i po šestačtyřiceti letech…

SPOONFUL – jedna z nejslavnějších skladeb Cream vůbec, třebaže ji napsal legendární bluesman Willie Dixon. Ve skladbě je napětí, emocionální rozevlátost, ale i důraznost a dravost. Clapton si pohrává s výměnou kytarových tónů a nádherně natahuje jejích délku, opravdu radost poslouchat. Rovněž Bruce zde ukazuje, že jeho baskytara je vývojový nástroje, které jenom „netvrdí“ muziku a je schopna hrát tónové obraty a postupy, které zatím nikdo v takové míře nezkoušel, anebo to nedostal na nahraných drážek. Vedle zpěvu, baskytary zde ruce ještě přidává foukací harmoniku. Skladba, která inspirovala a stále inspiruje a zkouší ji hrát spousta známých, ale i amatérských kapel, kteří hledají recept, jak dosáhnout onoho creamovského vibračního sdělení. Skladbu zařazovali Bruce a Clapton i v jejich samostatných kariérách jako model bluesového vyjádření a určitě s vnitřním respektem k legendárnímu černošskému bluesmanovi….. Není co dodat!

CAT´S SQUIRREL – převzatý traditional, který opět prověřuje instrumentální schopnosti Claptona, Bruce a Bakera. A oni obstojí na jedničku s hvězdičkou! Ostatně zajímavě se se skladbou vyrovnali i Jethro Tull (třebaže Ian Anderson tvrdil, že blues ve skutečnosti neuměli hrát… možná aby trochu namíchl Abrahamse) a Abrahams se v kytarových partech rozhodně neztratil… Ale zpátky ke Cream. Další příklad bluesového pojetí skladby ve spojení s jazzem (a nechci počítat takty), prostě tam to blues cítím a leze mě přitom mráz po těle. Je to pocit, vibrace a nádherná melancholie, ale také trochu hra s ohněm. Cítím zde velké napětí a stupňující se energetický potenciál. Když jsem viděl jejich koncert z Royal Albert Hall – fungovalo to. Podívali se na sebe a už to z nich přímo vylézalo…. Famózní model hudební spolupráce!

FOUR UNTIL LATE – legendární černošský bluesman Robert Johnson, který „upsal svou duši ďáblu“ inspiroval jeho obdivovatele Claptona, aby zaranžoval jeho skladbu. Začátek je skoro v countryovém duchu, ale Clapton tomu dokázal dát ty správné proporce, takže vedle toho „country“ zde cítím i swing a samozřejmě bluesový feeling. Clapton si taky píseň nazpíval. Bruce vedle ležérně šlapajících basů hraje i foukací harmoniku a Baker nezvykle umírněně tiká na svou bicí baterii. Uvolněné a ležérní….

ROLLIN´ AND TUMBLIN´ – další (mladší) bluesová legenda Muddy Waters, posloužila svou skladbou, kterou známe z podání řady dalších skupin a tuším, že její obliba dodnes láká nové mladé bluesmany k přepracovávání…. Výrazný riff je hlavní pulsující složkou skladby, kde se výtečně spojují unisono kytary, foukací harmoniky a zpívaných hlasů. Spousta dravosti, energie a hudebních emocí, rozviřovaných rozpoutanými bubenickými přechody a hrou na činely. Bruce zde doslova řádí na foukací harmoniku a je vidět, že James Cotton mu přešel do krevního oběhu. Sedět teď v nějakém klubu, řádil bych jako uragán, anebo bych v tom začouzeném prostředí pozoroval eroticky vnadné mulatky s napůl obnaženými prsy jako se kroutí do ďábelského rytmu….

I´M SO GLAD – Skip James dodal inspiraci k vytvoření další coververze, která přinesla Cream nehynoucí slávu (abych použil slova básníka). Nenápadné kytarové intro a pak už se rozbíhá další slavná creamovská exprese. Bruce se svými dravými basy a svým syrovým a melodicky jasným hlasem v refrénu, stejně jako součást vokálního backgroundu a tlumeného napůl deklamovaného zpěvu. Baskytara je opravdu famózní. Clapton ale rozvíjí kytarové téma v poměrně přehledném a nekomplikovaném duchu s rozvibrovanými tóny. Tohle je bigbítový předobraz britské psychedelie, který vás jako tajemný vír vtáhne do svého nitra. Syrové, melodické a….. jednoznačně přesvědčivé.

TOAD – závěrečnou skladbu napsal bubeník Baker. Další příklad geniálního pojetí creamovského uchopení tématu. Clapton a Bruce se realizují ve vzájemné souhře v počáteční fázi, ale je zřejmé, že Baker si skladbu napsal především pro sebe, aby mohl ukázat, že svoji bubenickou baterii má přečtenou do detailu jako slabikář. V roce 1966 natočit skladbu na album, kde dostanou bicí tolik prostoru, to bylo něco neslýchaného. Žádného producenta by nenapadlo riskovat, aby dostal tolik bubenických eskapád do drážek alba, což by vytlačilo melodické nástroje. Dlouhou dobu byly bicí považovány „jenom“ jako rytmický nástroj, který vytvářel už tak dost hluku a teď ta představa, že by mu byl poskytnut vlastní prostor? Iron Butterfly s tím přišli až o rok později….. Baker byl prostě první a to už mu zůstane. V jeho bubenických rytmech občas zaslechnu i jakýsi názvuk pozdějšího etnického spojování s africkými rytmy…. Pro bigbíťáky a bluesmany v daném roce to musela být revoluce a plně se s tímhle pocitem ztotožňuji i dnes. Důraznými vstupy se v závěru ještě vrátí Clapton a Bruce a jsme u konce….

Rok 1966 přinesl důležitá alba pro rockovou historii a když jmenujeme Revolver (BEATLES), Pet Sounds (BEACH BOYS), Aftermath (ROLLING STONES), East-West (BUTTERFIELD BLUES BAND), Blonde On Blonde (BOB DYLAN)…. nemůžeme zapomenout ani na tohle album. Mezi jmenovanými alby si ho netroufám nějak zařazovat do pořadí důležitosti. Ostatně by o byl nesmysl, protože pojetí jmenovaných alb je hodně odlišné.
Album vyšlo v prosinci 1966 v Británii, ale v USA (byly Vánoce a prázdniny) až v lednu 1967. Protože jsou Cream ryze britská záležitost, je třeba opravit špatný rok uvedený u alba.
Teprve digitalizace vytáhla ty správné zvukové a tónové proporce, které byly na klasických vinylech jaksi utopeny…
Osobně dávám plný počet hvězdiček, třebaže vrcholné okamžiky jejich tvorby měly teprve přijít v r. 1967 a 1968….