Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 11.10.2011

Legendární britští Cream jsou moje srdeční záležitost a jejich produkci, stejně jako jejich odkaz ctím v nejvyšší možné míře. Musím se ale přiznat, že jejich „posmrtné“ poslední album Goodbye mě zaskočilo svým pojetím. Sám za sebe si říkám, že buď „nemělo vůbec vyjít“, anebo mělo být dramaturgicky pojednáno úplně jinak.
Jak nám říká historie, v r. 1969 vztahy Claptona, Bruce a Bakera byly velmi „netěsné“ (třebaže Clapton velmi nerad přivolil k účasti Bakera v Blind Faith) a tak se už o album Goodbye nikdo z nich moc nestaral…
Myslím, že finální produkt Cream padá na vrub producentu Felixi Pappalardimu („čtvrtému neviditelnému členovi Cream“) a Robertu Stigwoodovi, který chtěl ještě na creamovské legendě nějakým způsobem vydělat. Tři skladby z koncertního záznamu připojit ke třem novým studiovým skladbám mi připadá i po letech jako dramaturgický omyl. Nevěřím, že by se nenašly ještě jiné skladby, které by důstojně doplnily tenhle albový projekt (např. Steppin´ Out). Ze strany Cream už taková vůle ale neexistovala, měli se navzájem už plné zuby a každý z nich už se viděl dál se svou nastartovanou sólovou kariérou. Tohle je typický případ geniálních hudebníků, kteří v určité fázi vývoje nedokáží potlačit svou ješitnost a povznést se nad to všechno. To tady, bylo, bude a dokud hudba bude existovat… trvat to bude dál.
Bruce toužil po náročnějších hudebních formách (třebaže první sólové album tuto tendenci tak jednoznačně nepotvrdilo), vedle blues zejména progresivní jazz a měl pocit, že Cream jsou taženi do hodně popových poloh, Claptonovy problémy s alkoholem a psychotropními látkami ho uváděly do rozkolísaných nálad, pocitů a Baker měl v úmyslu dostávat do své hudby řekněme i jiná hudební spojení, jako např. etnické prvky….

BADGE – výtečná skladba z Claptonovy dílny, na které se podílel také jeho přítel George Harrison, který z právních důvodů nemohl být na albu v době vydání v březnu 1969 jako spoluautor uveden pod svým jménem a tak jméno L´Angela Misterioso musíme „tajně“ přijmout. Jeho rozlamované akordické proměny jsou ovšem velmi čitelné s hudebními postupy na Abbey Road (!). Výtečná Bruceova baskytara a zpěvný vzletný tón Claptonovy kytary jí jednoznačně vévodí, tak jako jeho hlas a Bakerovy úderné bicí nástroje. Příklad výtečné rockové skladby, nijak nekomplikované a přesto majestátní a dodnes kultovní. Skladbu se pokoušejí hrát nejen profesionálové, ale i amatérské kapely tu s větším, tu s menším úspěchem….

DOING THAT SCRAPYARD THING – úderně vystavěná Bruceova skladba, která má v sobě výraznou porci sebeironie a kašírovaného patosu, Bruce je nejen výtečný zpěvák, ale i aranžér a tak vnímáme jeho přínos pro skladbu jako jednoznačně pozitivní. Pravda, známe z jeho dílny i zásadnější věci, ale i přesto je skladba dost silná v základech i interpretační postupech a kombinace klavíru, mellotronu a kytary přes Leslie box jsou velmi účinné…Na mě skladba dělal vždycky tak trochu dojem, jako kdyby byla původně zkomponovaná pro nějaké divadelní představení, potvrzují to i klasické anglické sbory a skladba už samotná, jakoby korespondovala už s výtvarným nápadem na obalu alba – Cream jako tři kabaretiéři s kloboučky v lesklých fracích…..

WHAT A BRINGDOWN – poslední skladba je z dílny Bakera. Také se dělí s Brucem o pěvecké party. Výtečná skladba. Do značné míry se zde vedle vypjatého rockového pojetí do hudby promítají santanovské aspirace. Řekl bych, že skladba je předobrazem písně na albu Blind Faith – Do What You Like. Zajímavé je, že ve skladbě hraje Felix Pappalardi na baskytaru, zatímco Bruce obstarává klavír a hammondky. Exponovaná záležitost, v níž se aranžérsky velmi dobře projevuje smysl pro finální produkt. Instrumentace je na vysoké úrovni a na první poslech zde nevnímám nějaké muzikantské „šmíry“, které předcházejí konci kapely.

Věčná škoda, že Cream skončili tak brzy. Stejně krátká kariéra jako u Jimi Hendrix Experience a přesto jejich odkaz zůstává věčný….

Na albu Goodbye mohla být zařazena i poněkud kontroverzní skladba Anyone For Tennis, která se objevuje jenom na singlu a na výběrech. Skoro se mi chce říct, že tady v jiných souvislostech máme co dělat s podobným případem, jako o rok později s beatlesovským albem Let It Be, které také v podstatě vznikalo bez aktivní účasti samotných hudebníků….
Třebaže poslední koncert legendárních Cream v Royal Albert Hall na podzim 1968 byl famózní, připomínat si Cream koncertní atmosférou na polostudiovém albu mi přišlo nešťastné a od producenta Pappalardiho a od Stigwooda jako krátkozraký tah. Když tohle album od Cream vkládám do přehrávače, nějak podvědomě ty první tři skladby přeskakuji a začínám raději vynikající první studiovou skladbou… Při vší úctě ke Cream zde mohu nabídnout jenom čtyři hvězdičky.