Reakce na recenzi:

Snake - @ 13.05.2013

Triumvirat mi před lety představil kolega z práce. Tehdy jsem za uši vězel v osidlech supergroup Emerson, Lake & Palmer a k jejich deskám hledal nějakou alternativu. Triumvirat byli výbornou volbou a já po nich skočil jako pstruh po vypasené mouše.

Jejich debutové album a především fenomenální úvodní sáhodlouhá kompozice Across The Waters je classical rock jak vyšitej. Suita je rozdělena do šesti kapitol, přičemž ta úvodní a závěrečná jsou výpůjčkami od W. A. Mozarta. Celé se to zcela pochopitelně točí kolem kláves Jűrgena Fritze, chvíli pianissimo, hned na to zas fortissimo, ale při pozornějším poslechu vyplavou na povrch i důmyslné basové linky. Bicí jsou sice jednodušší, až krapet humpolácké, ale je to tak svým způsobem i docela zajímavé. Navíc je to celé zahrané velmi fortelně, s entuziasmem, jedno výborné nosné téma brzy střídá jiné a ještě lepší a po klávesovém rocku lačnící posluchač pomlaskává blahem.

Šťoura kritik by mohl namítnout, že je to nepůvodní a vokál že stojí taky za starou belu. Triumvirat tehdy stáli na samém počátku své kariéry, důraz kladli spíš na stránku kompoziční, instrumentační a na zpěv se až tolik nehledělo. Nu, podle toho to taky tak dopadlo. Ovšem chlapci se s tím vypořádali podobně jak Fedor Frešo v Collegiu. Tedy se ctí :)

Samozřejmě, není to dokonalé album. Zvukově to přece jenom trochu hapruje a krom úvodní Across The Waters mi trochu překáží mix - bicí zní jen z jednoho kanálu a nepříjemné je to hlavně při poslechu se sluchátky. Ale co na tom. Psal se rok 1972 a dneska takovou desku už asi nikdo nenahraje. S přimhouřením jednoho oka sázím rovné čtyři.