Reakce na recenzi:

Snake - @ 01.06.2013

Výborná placka. Klávesová tvrďárna a Triumvirat v té nejlepší formě. Absolovent Kolínské konzervatoře a tedy dostatečně erudovaný klávesista Jűrgen Fritz si na svá ctěná bedra naložil pořádnou kládu a spolu se svými kumpány složil majstrštyk o dvou více než dvacetiminutových kompozicích. Každá z nich tak zaplnila jednu stranu původní LP.

Titulní Illusions On A Double Dimple je rozdělena do šesti náramně do sebe zapadajících kousků. Začátek je pěkně langsam. Trocha piána a je tu první sloka, Flashback. Přidává se syntezátor, atmosféra stává se slavnostnější a já vrtím se a těším na čas 4:19. Tady vypukne to pravé pozdvižení. Je tu důrazná, sedm minut dlouhá instrumentální část Triangle. Jűrgen střídá hammond, piano, moog a basa s bicími tepou jak srdce před infarktem. Následující pasáže Illusions, Dimplicity a Last Dance jsou již opět s vokály a tady bych podotkl, že působí daleko vyzrálejším a profesionálnějším dojmem, než tomu bylo na debutu. Zde navíc podpořené trojicí sboristek. Samotný závěr celé skladby sklouzne do další instrumentální exhibice...

Strana B a suita Mister Ten Percent má rovněž šest kapitol a když jsem prvně slyšel její úvod, vyletěl jsem jak bodnutý včelou. Hrozně mi to připomělo EL&P, jmenovitě Tarkus. Možná víc, než by bylo zdrávo. Ta úvodní část - Maze - je opravdu v pekelném tempu, s krátkými a říznými vstupy dechové sekce. Triumvirat valí se kupředu jak tornádo Oklahomou a pustoší vše, co se jim postaví do cesty. Celé to trvá s bídou tři minuty a něco tvrdšího od téhle kapely již sotva kdy uslyšíte. Začátek je to impozantní a posluchačův dojem jen umocňuje výborný zvuk celého alba. Přichází zpívaná část, Bad Deal a ke slovu dostává se i smyčcový orchestr Kolínské opery a dechová sekce. Nepřekvapí tak ani krátké sólo na saxofon. Roundabout je dalším lahůdkovým instrumentálním intermezzem, šest minut trvající emersonovskou palbou. Pátou kapitolu, Lucky Girl, ohlásí akustická kytara. O zpěv dělí se tu Köllen i Fritz, natřásající se sboristky dělají křoví a co chvíli ozývá se šumnění smyčců. Jde o celkově klidnější část a klidné je i následující klávesové sólo. Konečně v podobném duchu nese se i závěrečná strofa Million Dollars. Opět jsou tu ke slyšení dechy i smyčcový orchestr a bez nějakých cirátů celá suita se končí.

Nedokážu posoudit, která z těch dvou skladeb se mi líbí víc. Obě mají silné momenty, ale i svá slabší místa. Ovšem neslyším tu žádné citace z klasické hudby, nebo upachtěnou snahu nahrát něco všeobecně přijatelnějšího a tedy komerčně úspěšnějšího. Placka má výborný zvuk a od Triumvirat stala se mou nejoblíbenější. Kousek hudby, který neudělá ostudu v žádné prog-rockové sbírce. Poctivé čtyři hvězdy.