Reakce na recenzi:

Snake - @ 04.06.2014

S hudbou tohoto kytarového mága jsem se prvně seznámil prostřednictvím přelomového alba Passion & Warfare. Tehdy mě naprosto pohltilo a dodnes na něj nedám dopustit. Steve Vai ale nespadl z nebe a tak teprve zpětně objevoval jsem jeho předchozí diskografii. Postupně sehnal jsem si nahrávky Whitesnake i Davida Lee Rotha a o tom, že několik desek natočil i s Frankem Zappou posbíral jsem informace z tisku. Nakonec povedlo se mi sehnat si i pásek se sólovou prvotinou Steve Vai´s Flex - Able a i když zaměřený byl jsem tehdy na úplně odlišný styl hudby, líbila se mi. Jakmile naskytla se první příležitost, koupil jsem si cd, mé vydání se ovšem liší s tím na progboardu uvedeným. Má pouze 10 skladeb, alternativní černo - fialovou obálku a etiketu Food For Thought. Matroš na desku vznikal ve velice skromných podmínkách, s naleštěnou produkcí pozdějších nahrávek se to nedá srovnat ani v nejmenším, je to experimentální, vtipné, v mnohém hledačské a dá se tady najít pár opravdu prvotřídních a raritních kousků.

Ten snad vůbec nejlepší album otevírá. Ufon. Little Green Man, "Zappovina", jak vyšitá. Rytmická šílenost, pěkně crazy, kde mísí se zefektované - Munchin - vokály, rap, dechové nástroje, šílené sólo na xylofon a kytary s velice důmyslně implantovaným leitmotivem ze Spielbergova filmu "Blízká setkání třetího druhu". V pořadí druhá Viv Woman je důraznější rocková instrumentálka, vyšperkovaná dechy, ovšem další legrácku najdeme pod předvolbou č. 3 - Lovers Are Crazy. Zpívá samotný Mr. Vai a už podle hlasu je poznat, že nebere se příliš vážně. Krom trumpety obstaral si i veškerý doprovod, zahrnující kytaru, basu, syntezátor i bicí automat.

Následuje krátká a melodická instrumentálka Salamanders in the Sun a po ní svižný love song - ehm - The Boy / Girl Song. Šup s ním do éteru. V žádném rádiu by se neztratil. Nejtvrdší peckou na desce je v dobrém slova smyslu tradiční hard rocková instrumentálka The Attitude Song v klasickém obsazení kytara, basa, buben a zcela beze slov je i sedmá Call it Sleep. Teprve tady Vai pustí otěže a předvede se v ohromujících kytarových etudách. Střídá zvuky i techniky a nejednomu posluchači tady asi padne brada údivem.

Pomalu blíží se konec, jako poslední "sladkou tečku" tady vnímám skladbu Junkie. Zpočátku téměř balada s vokálem Boba Harrise, později ukázka hráčské ekvilibristiky a duet kytary se zvonkohrou.

Následující trojka skladeb mě - přiznám se - už tak nebere. Bill´s Private Parts je krátké bubenické sólo Billy Jamese, vtípkem podobným dialogu dvou kytar v Next Stop Earth mě Steve taky neohromil a definitivně poslední věc There´s Something Dead in Here je jen disharmonickou zvukovou koláží.

V diskografii Steve Vaie určitě nejde o album zásadní, ale je velmi, velmi dobré. Hodnotím třemi hvězdami, podobně jako debut Joe Satrianiho. Ovšem Flex - Able je určitě "praštěnější" a zábavnější.