Reakce na recenzi:

Martin H - @ 06.12.2015

Jó, to byly časy. Malcolm Young byl zdravý, Angus nevypadal jako chlapeček trpící předčasným stárnutím, bubeník Phil Rudd neměl problémy se zákonem a charismatický zpěvák Bon Scott zatím nepodlehl alkoholu. Skupina AC/DC nahrávala jedno album za druhým, koncertovala a postupně dobývala rockový svět svou nekompromisní směsicí rock and rollu, blues a hard rocku.

Někdo může namítnout, že album Powerage asi není tím nejlepším, co tato skupina za dobu své existence vydala, ale každopádně zachycuje australskou úderku ve vrcholné formě, mladou a svěží. Jiný namítne, že AC/DC pořád hrají to samé. No a co, každý nemusí být za každou cenu inovativní a snažit se posunovat hranice rockové hudby směrem k novému a dosud neslyšenému, to nechme skupinám typu Pink Floyd a jim podobným. Hlavně že ta muzika s výrazným bluesovým fundamentem a silným hardrockovým vyzněním je dosti ryčná, aby mi z hlavy na těch čtyřicet minut vyhnala všechny trable. A to se jí daří dokonale.

Od úvodní Rock 'n' Roll Damnation, přes povedené kousky Gimme A Bullet, Riff Raff a Sin City, až po závěrečnou se jedná o kolekci plnou skvělých kytarových riffů ďáblíka Anguse Younga, pro které je tou skutečně pravou přísadou výrazný hlas nebožtíka Bona Scotta. Sehranost obou bratrů Youngových je neskutečná a je s podivem, kolik chytlavých písní dokáží vystavět na pouhých několika tónech. Vpřed to žene neúnavná a přesná rytmika Cliffa Williamse a Phila Rudda. Osobně mám nejraději tu nejdelší kompozici na desce, píseň Down Payment Blues, která ukazuje skupinu v té bluesovější poloze, v níž jí to ohromně sluší.

Album Powerage možná postrádá výrazný hit, to ale neznamená, že to není kvalitní zářez v diskografii australských pekelníků.