Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 11.01.2016

Nemůžu se považovat za skalního fanouška AC/DC, ale koncentrovaný energetický nápor a následná úleva, který jejich hudba představuje pro mou tělesnou schránku, se jim upřít nedá. Hlavně alba ze 70. let u mě mají status kultu. Highway to Hell byl pak bohužel posledním zastavením pro zpěváka Bona Scotta.

Úvodní titulní flák otevírá už notoricky známý odsekávaný riff a refrén, kde nás za mikrofonem naposledy Bon Scott vezme na skutečnou pekelnou procházku. Stadionová hymna se vším všudy, která pronikla do éteru úplně všude, včetně diskoték. Girls Got Rhythm, to už je patent této hudební svorky. Sešlápnutí plynu, sekané navrstvené riffy a neodolatelné dvojhlasné "štěky" v refrénu. Walk All Over You je hymna s pomalým, majestátním refrénem a pořádně skočnými slokami, kde se odhalují bluesové prakořeny celého toho rockového rachotu. Podobně jako úvodní skladba je i hymnická, houpavá Touch Too Much neodolatelně vystavěna v refrénu, ne nadarmo byla pro kapelu podobně zásadním hitem, nesčetněkrát vykradeným a předělaným nejrůznějšími spolky. Sólo se skutečně krásně vpaluje pod kůži... Beating Around the Bush, to je krásný, pekelně odsekávaný rockový nářez, je to ale přesně typ skladby, které uškodilo změkčení produkce, když to zkrátka srovnám s takovými fláky jako Rocker, Whole Lotta Rosie nebo High Voltage, už to tady energeticky nestačí... Shot Down in Flames je další ostře zasekávaná riffovačka, suverénně skloubená s houpavým refrénem, i když o něco volnější. Není co řešit, jedna z mých nejoblíbenějších kousků od AC/DC... Get It Hot je další stručnou, jasnou rockovou skákanicí. Houpající se, patentový riff a úderný refrén, není co dodat. Scott má snad v tom krku napalm... If You Want Blood (You´ve Got It)" je dalším výrazným hitem kategorie Touch Too Much či Shot Down in Flames... neuvěřitelně držené napětí mezi slokami a monumentálním refrénem je parádní. Love Hungry Man je přece jen klidnější typ skladby, nezapře bluesové kořeny, kapela uvolňuje napětí pomalu a promyšleněji, refrén je ale opět výrazně stadionový. Neodolatelně tady pulzuje basa Cliffa Williamse. Krása! Night Prowler je závěrečnou poctou blues, které bylo kapele alfou a omegou. Promyšlené, pomalé, hymnické, s neskutečným charismatem a sžíravými sóly. Opět - věčná škoda té změny produkce, tenhle skvost by si přímo zasluhoval nahrát "postaru"! Královský závěr...


Formálně nemůžu desce vytknout vůbec nic. Jsem ale jedním asi z mála lidí, kterým vysloveně nesedl odklon od jejich tvrdého bluesového zvuku 70. let. Nedá se nic dělat, "Mutt" Lange udělal svoje a i tady, i na Back in Black prostě posunul zvuk kapely ke stadionům. To je v pořádku u dalších interpetů, které produkoval (Def Leppard, Bryan Adams aj.), u AC/DC mi to ale vadí, protože tím kapela přichází o svou úplnou podstatu - nezkrotnou energii. Prostě stále to jiskří a jede, ale bohužel už ne tak, jako třeba skvost Let There Be Rock. U následující klasiky Back in Black se to projevilo úplně stejně. Škoda...