Reakce na recenzi:

Apache - @ 07.01.2024

1986 byl parádní rok. Bylo mi 18, spousta věcí byla poprvé (nebo podruhé), kouřilo se (ještě pořád) skoro všude, frčely minisukně (už zase), takže bylo na co se dívat a v Americe se (furt ještě) točily skvělé filmy. Jeden takový se rozhodl natočit i slavný horrorový spisovatel Stephen King. Tenkrát ještě pil, fetoval a nepsal nudné, politicky korektní bláboly. A miloval rock and roll. Nepochybuju, že ho miluje dodnes, ale už mu ve svých románech zdaleka nedopřává tolik prostoru jako tenkrát. Dnes se angažuje už trochu jiným směrem. Jenomže dnes je dnes a tenkrát…
Jo, tenkrát! Stromy měly delší stín, holky vlhčí klín, na dně piva nebyl splín a Černobyl? Po něm měli u nás houbaři vyložený ráj. (Nepochybuji, že ta poslední informace pár lidí na Rockboardu zaujme.)

Ale zpátky ke Stephenu Kingovi.
Na kontě měl tehdy už osmnáct románů (z toho pět vydal pod pseudonymem Richard Bachman, kterýžto si narychlo vymyslel podle kapely Bachman-Turner Overdrive), a k tomu dvě povídkové sbírky. Podle jeho knih bylo do té doby natočeno devět filmů. Některé z nich režírovaly takové legendy jako Brian DePalma, Stanley Kubrick, David Cronenberg nebo John Carpenter.
Téměř vše, co bylo spojeno se jménem Stephen King, znamenalo obrovský úspěch.
V onom roce 1986 měl navíc do jeho bibliografie příbýt ještě proslulý horror To a desátou kingovskou adaptací se měl stát snímek Stůj při mně, natočený podle vynikající novely Tělo.
Kinga nenechávala filmová tvorba nikdy chladným a jsem si naprosto jist, že rock and roll byl na žebříčku jeho zájmů vždy minimálně v Top 5.
Tehdy ještě stále poměrně mladý (40), mimořádně úspěšný (a tudíž i přiměřeně bohatý) autor nadpřirozených horrorů a sci-fi thrillerů, k tomu všemu zanícený příznivec rockové muziky (dodnes hraje na kytaru v příležitostném bandu, složeném z dalších podobně postižených kolegů a k tomu sponzoruje několik rockových rádií), byl v roce 1986 rozjetý natolik, že se rozhodl natočit svůj vlastní film.
A jaký jiný film to při jeho zaměření mohl být než fantastický, horrorový a rock and rollový.

Stephen si napsal scénář (inspirovaný vlastní povídkou), do hlavní role obsadil Emilia Esteveze, tehdy vycházející mladou hollywoodskou hvězdu, která měla za sebou kultovní snímek Repo Man a před sebou mimořadně úspěšný western Mladé pušky, a sám se usadil na režisérskou stoličku.
A protože nebyl žádný troškař, ohledně hudby ke svému veledílu neoslovil nikoho jiného než své oblíbence AC/DC.
Ti pro Stephena sloźili a nahráli zbrusu novou skladbu "Who Made Who" a dvě instrumentálky – pomalou "D.T." a rychlou "Chase the Ace". Zbytek soundtracku tvořily dvě skladby z jejich tehdy posledního alba Fly on the Wall ("Sink the Pink" a remixovaná verze "Shake Your Foundations"), pomalá bluesovka z desky Dirty Deeds Done Dirt Cheap ("Ride On"), titulní pecka z For Those About to Rock a dva asi nejznámější kousky z proslulé Back in Black ("Hells Bells" a "You Shook Me All Night Long").

Myslím, že u nás (a možná ani ve světě) není mnoho lidí, kteří by si Kingův film, nazvaný Maximum Overdrive (česky uvedený mnohem později v televizi jako Vzpoura strojů), a album AC/DC s názvem Who Made Who spojovali.
Přesto tyto dva počiny patří k sobě – album bylo zcela oficiálním soundtrackem k filmu. Všechny výše jmenované skladby v něm zazní a některé z nich dokonce téměř kompletně.
Jelikož pro mě mají určitou hodnotu obě složky tohoto projektu, neodbudu tady ani jednu z nich.

Nejdříve si vezmu na paškál film.
Je jediný, který kdy Stephen King natočil. I když jeho jméno figuruje v úvodních titulcích k desítkám, dnes už možná i stovkám dalších celovečerních, televizních i krátkometrážních snímků a seriálů, jedině o Maximum Overdrive může říct, že je opravdu jeho.
Jaký je?
Béčkový a všeobecně obvykle velmi kritizovaný.

Zde je můj komentář, uveřejněný na CSFD (Česko-slovenské filmové databázi):
„Maximum Overdrive jsem viděl několik let předtím než u nás vyšla první kniha Stephena Kinga, takže mi tehdy jméno tvůrce vůbec nic neříkalo. Dokonce jsem to viděl ještě dřív než u nás v kině dávali Mladé pušky, takže Emilio Estevez na tom byl u mě podobně jako King. Jediné, co jsem znal dlouho a dobře, byli AC/DC.
Film se mi velice líbil a videokazetu s ním jsem si tehdy od kamaráda půjčoval pořád dokola. Teprve z hodnocení tady na csfd jsem zjistil, že většina lidí považuje ten film za špatný. Tenkrát bych se tomu asi divil, dnes už se nedivím ničemu. Ani tomu, jak odtud Zack Snyder v remake Dawn of the Dead vykopíroval tu scénu s kanálovou akcí. Myslím, že na jednoho zfetovaného spisovatele, kterým King v té době byl, je tohle velice slušná záležitost. A taky že na poli fantastického horroru patří Maximum Overdrive k tomu lepšímu, co v 80. letech vzniklo. I když je pravda, že na mém pohledu má lví podíl soundtrack, který mají na svědomí výhradně právě AC/DC.
A taky už mi začíná pomalu docházet, proč většina lidí ten film odsuzuje. Možná, že gró nespokojenců tvoří Stephenovi fanoušci, ošklíbající se nad tím, že se Mistr vykašlal na jakékoli hlubokomyslné psychologické prokreslování charakterů, které mu tak rádi připisují, a místo toho si natočil tuhle lehce ulítlou a fantasticky rock ’n’ rollovou filmovou pecku.“

Dodám ještě, že snímek obsahuje takové chuťovky jako přejetí parním válcem nebo zabití plechovkami, vrhanými automatem na Coca Colu. Sám King si v něm střihne malou roli chlápka, kterého při pokusu vybrat si peníze, bankomat opakovaně počastuje přízviskem "asshole".
Zda bych vám film doporučil?
Máte-li hodně rádi comicsy, horrory, nenáročné sci-fi nebo AC/DC, je tu určitá šance, že se vám to bude líbit.

A nyní zde na Rockboardu to hlavní: Muzika.
Ze tří nových skladeb je úvodní "Who Made Who" jasným vrcholem. 
Z mého pohledu by se dala vyjádřit slovy: Nejlepší možný výsledek, jaký můžete získát pokud do hypotetického plniče snů zadáte údaje „AC/DC“, „1986“ a „pořádný hit“.
Přesně tohle splňuje tato pecka dokonale. Hypnoticky sugestivní, odsypávající tempo, které vás okamžitě zaháčkuje, podmanivý zpěv a úderný, snadno zapamatovatelný refrén.
Co chtít víc?
V každém případě, funguje to ve filmu i mimo něj. Alespoň na mě tedy naprosto spolehlivě.
Dokonce to na mě funguje natolik, že mám tuhle skladbu ve svém pomyslném Top 10 úplně všech písní kapely.
To samé pak mohu říct ještě o čtyřech dalších položkách tohoto alba (konkrétně "You Shook Me All Night Long", "Ride On", "Hells Bells" a "For Those About to Rock").
Což dělá dohromady celou polovinu desky.

Ozdobou té druhé půlky je pro mě další tehdejší novinka, instrumentálka "D.T.". Lehce (ale účinně) monotónní, naléhavá a opět velmi sugestivní. I u ní platí, že funguje skvěle jak ve filmu, tak zcela samostatně.

O obou skladbách z tehdejší poslední studiovky lze říct, že splňují standardní očekávání, jaká můžeme u AC/DC v polovině osmdesátek mít. Což zhruba znamená: dobrý, ale žádný zázrak. U "Sink the Pink" to platí doslova, u "Shake Your Foundations" lze zaznamenat i nějaké ty hitové ambice. Na kolik je píseň splňuje, to už záleží na vás. Za sebe bych se jako se zástupcem Fly on the Wall úplně spokojil s druhou jmenovanou a tu první nahradil něčím výživnějším.

Druhá (nová) instrumentálka "Chase the Ace" překvapí na AC/DC až nezvykle svižným tempem. Skutečně si hned tak nevzpomenu na moc jejich skladeb, které by uháněly vpřed takhle rychle. A ač právě to může v repertoáru kapely působit jako určité osvěžení, skladba se po chvíli i přes nedlouhou stopáž poněkud omrzí. To z ní dělá nejslabší novinku alba. A společně se "Sink the Pink" také jeho nejslabší kousek.
I tak jsem za něj rád.
Koneckonců, jsem rád za celé to album a film, kvůli němuž vzniklo.

Vzhledem k tomu všemu, co jsem tady o obojím napsal, i vzhledem k pro mě nezpochybnitelným kvalitám drtivé většiny skladeb, by bylo jakékoli hodnocení celku pod čtyři hvězdičky neadekvátní. A to přesto, že si Who Made Who jako celek pouštím jen málokdy. Zato většinu jednotlivých položek si poslechnu rád kdykoliv.