Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 18.04.2012

Ritchie Blackmore´s Rainbow byl název kapely i název alba. Geniální, ale podivínský kytarový ex-Purple kapelu determinoval jako svoji záležitost, když pohltil kapelu Elf.
Já jsem se s ním seznámil s jistým zpožděním, protože v době, kdy vyšlo, jsem byl na vojně a v té době ke mně nejprve dolehla informace, že Ritchie Blackmore vydává „sólové album“, než byly informace upřesněny.
Každý kdo sledoval albovou produkci legendárních Deep Purple musel zcela logicky zvědavě pátrat po tom, co její „odpadlíci“ vytvoří, v čem se jejich hudba bude s nimi ztotožňovat a v čem bude odlišná. Od Ritchie Blackmorea se hodně očekávalo, protože jeho autorský a hráčský potenciál navzdory dlouhým koncertním turné s Deep Purple nebyl vyčerpán a dalo se předpokládat, že bude mít hodně energie k tomu, aby založil vlastní kapelu…..

MAN ON THE SILVER MOUNTAIN – výtečný úvodní riff. Má v sobě hodně purpleovské minulosti a znovu si při této skladbě uvědomuji, že to byl Blackmore, kdo byl v Deep Purple klíčový skladatel, který psal nejen silné věci, ale určoval i jejich charakteristický sound (při vší úctě k ostatním členům kapely). Ronnie James Dio má hlas jako břitva a myslím, že byl tím nejlepším řešením pro tuhle novou kapelu. Výtečná barva hlasu, emocionální projev plný dravosti. Ritchie Blackmore do skladby nahrál skvělé kytarové sólo s výraznou melodickým backgroundem. Bubeník Gary Driscoll je rockový bijec celkem standardního formátu a s baskytaristou Craigem Gruberem se dobře spojují, varhaník Mickey Lee Soule ve skladbě nijak nevyčnívá a dotváří harmonické pozadí, které se po něm očekává… Myslím, že tohle je velmi řízný a důrazný začátek….

SELF PORTRAIT – v další skladbě se ubere trochu plyn a téměř valčíkový rytmus s překvapivými basovými akcenty rozjíždí za vydatné podpory Blackmoreovy kytary celou melodickou strukturu. Dio zpívá s velkým nadšením, nicméně si myslím, že skladba má až moc ambici stát se hitem a nejsem si jist, jestli tohle je pro mě to pravé, ale chápu, že ješitný Ritchie potřeboval přesvědčit nejen svoje příznivce, ale i odpůrce, že je tady a že má na to postavit kapelu a vytvořit její autorské zázemí, které Deep Purple vmanévruje do role přihlížejících….

BLACK SHEEP OF THE FAMILY – víc se mi líbí další skladba. Je dravější a dramatičtější, i když refrén zní také dost „písničkově“, ve srovnání s tím co Ritchie vytvářel v Deep Purple. Dio ovšem zpívá nadoraz a kapela hraje jako o život a bubeník Driscoll to hrne vpřed svými breaky. Lee Soule ovšem se svými varhanami se veze v bezpečném harmonickém sledu a nijak se nesnaží získat prostor, aby předvedl, co na hammondky a další klávesové instrumenty dovede.

CATCH THE RAINBOW – tohle je ovšem parádní rocková balada v tom nejlepším slova smyslu. Dio zde ukazuje hodně ze svých kvalit a my se máme možnost přesvědčit, že jeho vypověď je ryzí a přesvědčivá. Vrčení synthesizeru a závany studeného mellotronu přinášejí zajímavou změnu, ale přesto je to opět Blackmore, který určuje hlavní atmosféru svými kytarovými ornamenty ve výškách. Poetický název (jen co je pravda) – v šedesátých letech chytal vítr Donovan (Catch The Wind), tady zase chytá duhu Dio a musím konstatovat, že jim to věřím oběma. Do hardrocku vstoupila mysteriózní okázalost a jiná dimenze, kterou jsem uvítal. Melancholično a nostalgično mě dokonale pohlcuje dnes jako před léty…..

SNAKE CHARMER – úderný kytarový nástup, kde je rovněž prošlápnut wah wah pedál a máme tady další porci hardrocku v dravém provedení. Musím, zde pochválit rytmiku. Gruber a Driscoll vystoupili z běžných klišé a vkládají do rytmických základu větší pestrost a rozmanitost. Zvuk Blackmoreovy kytary mi v určitých krátkých sekvencích připomíná hendrixovský sound, ale jsou to jen prchavé okamžiky, pak už je opět suverénně na svém postu a zahrnuje nás svými ekvilibristickými kousky, jak v sólech, tak v doprovodech. Dio mírně ubere na dravosti a přidá na větší rozezpívanosti. Skladba je ale zahlcena razantními nástupy a postrádá více melodického tématu, ale jako chybu nevýhodu to nespatřuji.

THE TEMPLE OF THE KING – další baladická skladba ve středním tempu. Lee Soule hraje na clavinet a vpustí do skladby i mellotron. Akustická kytara, která je preparovaná elektrickou má jakoby historizující charakter, což má zřejmě korespondovat s tématem, názvem a obsahem textu. Hezky zazpívané a barevné odstínění tónů si mě získává. Vibrující čistý tón elektrické kytary klouzá prostorem jako pták, který se ztrátil v nekonečnu. Refrén skladby mě ale připadá v Diově provedení zbytečně podbízivý (jenom v tom refrénu), další fáze skladby jsou mistrovsky interpretované. Ten poměr mezi baladou a hitem je zachován a velmi stylově a muzikantské přesvědčivě zní i samotné finále na akustickou kytaru, v klasickém pojetí.

IF YOU DON´T LIKE ROCK´N´ROLL – rock and roll v hardrockovém kabátě. Kapela šlape a jede na plný plyn – dokonec i Lee Soule je najednou více čitelná se svým jerryleelewisovským klavírem a docela mu to na něj jde. Škoda, že to na albu neprokazuje častěji. Mám se radovat z rock and rollu v roce 1975? Přiznám se, že bych na albu uvítal raději nějaký dravější počin a rock and roll bych nechal minulosti, a zkusil bych nějaké hardrockové blues – ve stylu Mistreated. Rock and roll byl ale chytlavější…. Asi bych se bez téhle skladby na albu obešel….

SIXTEENTH CENTURY GREENSLEEVES – úderný kytarové akordy nám rozbíhají další skladbu. Dio je ve velké formě a zpívá s velkým zaujetím a nápřahem. Kapela mu přizvukuje a dělá prostor pro jeho exhibici. Ritchie se ovšem blýskne výtečně vystavěným kytarovým tématem, které dokáže dovést k dokonalosti a preciznosti, Gruber hraje zajímavou basovou linku, ale Driscollovy bicí mi připadají klišovité bez podnětnějších nápadů. Nejsem bubeník, ale dokázal bych si představit mnohem dravější a technicky vyprecizovanější postupy…. Nevím, jestli ponechával dominantní Ritchie dostatečný manévrovací prostor bubeníkovi a baskytaristovi – je docela možné, že si to takhle přál a jeho přání muselo být respektováno….

STILL I´M SAD – závěr alba začíná výrazným rockovým riffem. Psychedelická atmosféra harmonického pádu do spodních poloh je podmanivá a pak už znásobený playback elektrických kytar odvíjí melodickou linku slavné skladby šedesátých let legendárních Yardbirds. Je to ovšem instrumentální pojetí a tady musím rytmiku ovšem pochválit ̶ Driscoll i Gruber zde drží opravdový hutný základ podle nejlepších pravidel a schopností. Dravost, údernost, rozpoutanost a emocionalita v každém slova smyslu. Otázkou pro mě zůstává, proč Ritchie zvolil coververzi a nedodal něco ze své dílny… Že by měl v okamžiku nahrávacích frekvencí málo vlastních skladeb – to se mi při jeho preciznosti a ambicióznosti nechce věřit. Tenhle cover se mi ale líbí, aniž bych jej srovnával s originálem.

Také si uvědomuji, že jsem se s prvním albem seznámil až po slavném Rising (podepsaném už jenom Rainbow) a podle jeho vysokých kritérií jsem chtě nechtě poměřoval další produkci, kterou Blackmoreova kapela vytvořila. Musím konstatovat, že tohle album mi poprvé představilo jméno Ronnie James Dio, které jsem předtím neznal a také mě překvapilo, že je tento hardrockový shouter starší (1942) než Gillan, Plant, Byron, Rodgers…
Myslím, že album Ritchie Blackmore´s Rainbow byl zdařilý start. Sice mě nějak zásadně neohromil (ohromení se dostavilo po druhém albu), ale i tak to byl kvalitní debut, v němž bych akcentoval hlavně podíl pana kapelníka a zpěváka Dia. Ostatním hráčům nechci křivdit, ale chyběla jim větší osobitost a přece jenom (i po několika pochvalách) větší kreativita.
Otázka stojí: chtěl vedle sebe nechat vyrůstat Ritchie rovnocennou konkurenci jako v Deep Purple, anebo raději zvolil variantu kvalitních nájemných hráčů, kteří se podřizovali jeho plánům a představám. Skoro se mi chce říci, že platila druhá varianta, soudě podle relativně častých výměnách hudebníků na klávesových, baskytarových a bubenických postech v dalších a zpěvácích nemluvě.
Dávám čtyři hvězdičky. (Album Rising bylo výrazně lepším počinem a tak bych to měl nějak zdůraznit….).