Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 23.12.2009

Prvotina Rainbow je pro mě vedle Rising asi nejlepším počinem téhle kapely vůbec. Deska je plná nápadů, je vidět, že Ritchie jel na předchozích albech s Deep Purple tak nějak na půl plynu. Tady mohl konečně popustit uzdu skladatelské fantazii a rozbalit to po svém. Zdatným parťákem mu v tom byl Ronnie James Dio, charismatický zpěvák a také talentovaný textař. Co ze symbiózy těchto dvou osobností vzniklo?

tu du du tu tú du dú tu du tu dú dú...snadno zapamatovatelný a chytlavý riff uvozuje první písničku Man On The Silver Mountain. Ronnie sice zpívá pomalu a rozvážně, ale zbytek kapely pod ním šlape jako hodinky. Troufám si tvrdit, že od Machine Head nebyl Ritchie v lepší formě než právě zde. Houpavá Self Portrait uteče jak voda a je tu Black Sheep Of The Family, pravá rocková veselice. Takováhle živelnost se nedá jen tak někde sebrat na chodníku, v kapele si prostě musí navzájem sednout. To, že většinu členů Ritchie po vydání desky odměnil vyhazovem, je věc druhá.

Catch The Rainbow zní jako poselství z nějakého ledového království, kde se zastavil čas a nic zde nikam neutíká. Jen zavřít oči a nechat se dovézt, tam, kam stres a spěch mají vstup zakázán...Snake Charmer občas přeskakuju (což ale rozhodně neznamená, že by to nebyla dobrá skladba, jen mi tam prostě nepasuje) a na řadu tak přichází The Temple Of The King - protiváha Catch The Rainbow. Temple Of The King je totiž z lidského království, úplně si představuji takové to obyčejné odpoledne na královském hradě, vládce v hermelínu podřimuje na trůně a přemýšlí :-)

Ze slastného snění mě pak vždycky vytrhne divoká If You Don´t Like Rock´n´Roll - takhle skladba se snad ani nedá uprostřed stopnout. Desku pak uzavírají pohodové kousky Sixteenth Century Greensleeves a Still I'm Sad.

Takhle se má dělat rocková muzika!