moonySK - @ 23.01.2011 | #

Rainbow Rising - doslova a do písmena.

Strhujúce obsadenie, kde Blackmore namiesto "Elfov" prijal osvedčených hard-rockových hudobníkov - klávesáka a výborného inštrumentalistu Tony Careyho, basgitaristu Baina a excelentného bubeníka Cozy Powella, ktorý až na tomto albume úspešne začal svoju dlhú, tragickou haváriou ukončenú kariéru.

RISING.
Môžem povedať, že tento album je jeden z prvých, ktorý svojimi prvkami naznačoval NWOBHM.
RISING.
Môžem povedať, že je to čisto a čisto len hard-rocková smršť.
RISING.
Čo dodať - LONG LIVE RAINBOW.

Od syňtákového intra v Tarot Woman až po konečný dvojkopák v A Light in a Black sa na nás valí láva excelentnej muziky. Či už sú to spomínané dve, alebo pecky ako Stargazer, Do You Close Your Eyes (ktorá by podľa mňa uspela ako vynikajúci singel), Starstruck (takisto) alebo trošku horšia (no, to sa tak ani nedá povedať - vlastne horšia iba v porovnaní s ostatnými skladbami) Run With the Wolf.
Je tam cítiť, že album kypí nápadmi a neuveriteľnou ojedinelou súhrou muzikantov.

Musím povedať, že nie Long Live Rock and Roll - ale práve tento album je vrcholom celej tvorby Rainbow a z ich tvorby, ani Diovej, ani Blackmorovej ho už nič neprekonalo.

Geniálne MASTERPIECE.

Plusy:
+ súhra hudobníkov
+ hudba
+ rytmika
+ spev
Mínusy:
- trocha skreslený zvuk
- vlastne okrem trochu slabšej Run With the Wolf nič...hehe.

miguel7 @ 30.01.2011 17:53:29 | #
Ufolog: :) do jisté míry jsem narážel na jednu věc. Např: v roce 2000/01 jsem se začal prodírat tvrdší muzikou a úplně první, ryze metalový album bylo od Manowar - Triupmh of Steel. Tehdy jsem z něj byl dočista vedle. Úvodní 28 minutová Achilles byla nejdelší skladbou co jsem znal a myslel jsem si, že již lépe nejde využít půlhoďku na jednu píseň. Tehdy mne to moc bavilo...pak jsem se začal prodírat progresívnější muzikou, kde skladba 20minut, není žádná vyjímka...ba naopak. Hodně let jsem potom neslyšel ono album Manowar, ale tak nějak jsem si ho pamatoval jako velkou jízdu a že se tam pořád něco dělo. Jenže když jsem ji slyšel loni po letech znovu, nedostal jsem se ani k závěru úvodní písně. Chci tím říci, že za ta léta se někdy u desek stane co je neslyšíš, že si je pamatuješ tak, jak na tebe kdysi zapůsobili, jenže ty sám za ta léta se mzěníš, vyspěješ, dostaneš širší pohled, nebo jakákoliv změna a hudbu začneš vnímat jinak a pak když to slyšíš po letech znovu, často již nepoznáváš, nebo nenacházíš v té písni to, co ti dávala před tím a nebo taky naopak.
Nevím teď kdo to tady psal, ale jeden příklad...tomu člověku kdysi nesedli Led Zeppelin, po letech co naposlouchal spoustu jiných skupin, tak nějak jakoby do nich dozrál a dostal se k nim oklikou.
Jinak já párplovec nejsem. Mám daleko více v oblibě první tři desky Rainbow, než kterékoliv album Deep Purple (krom In Rock)