Šurda - @ 15.03.2009 | #

No tak, jak vidím, asi se můj názor na tuto desku, a to i v porovnání s dalšími etapami tvorby Ritchieho skupiny Rainbow, bude trochu lišit od předchozích mínění... Každopádně, netřeba znovu zdůrazňovat, že se jedná o věc, z níž je dodnes slyšet, jak kvalitní sestava muzikantů ji nahrála. A poslední dvě skladby (Stargazer a A Light In The Black)patří i s odstupem času k tomu nejlepšímu, co skupina ve své poměrně dlouhé a proměnlivé historii nahrála.
Nicméně, právě v oněch dvou zmíněných skladbách je dle mého slyšet to nejlepší, s čím skupina přišla až v dalších letech! Asi jsem definitivně poznamenán svými prvními zážitky z poslechu Rainbow před zhruba pětadvaceti lety, kdy mí znalejší spolužáci na jakémsi kazetovém "ořezávátku" točili na gymplácké bramborové brigádě stále dokola výběr z alb Down To Earth, Difficult Tu Cure a dalších z té doby a mě okamžitě utkvěla v paměti Ritchieho virtuozita, která prostě dominovala. A i dnes, když si Rainbow pouštím, tak takové skladby, jako jsou třeba Spotlight Kid, Eyes Of The World, něžná Vielleicht Das Nächste Mal, hitovka Since You Been Gone a hlavně "Beethovenova Devátá" Difficult To Cure, dokážou přebít většinu písní z Rising... Prostě, tuto desku musím hodnotit stejnými slovy, která odpovídají mému bodovému ohodnocení - dobré, ne však zásadní - vědom si skvělého Diova hlasu, výborných bicích Powellových (záznam z londýnského koncertu Briana Maye, na němž tento již bohužel zesnulý bubeník exceluje, byl dalším dokladem jeho výjimečnosti)a již zmíněné dvojice výborných dvou závěrečných skladeb. Omlouvám se, jestli jsem tímto soudem někoho urazil, ale nemohu si pomoci...

Šurda @ 15.03.2009 13:55:15 | #
Fajn, díky moc za dobře míněnou odpověď i za její obsah. Musím uznat, že na oněch mnou zmíněných deskách se najdou i písně, které tvoří jakousi "povinnou výplň", a tedy nepříliš kvalitní. Ještě jednou bych se snad zastal "převzaté" skladby Difficult To Cure, neboť, jak všichni víme, tehdy bylo celkem módní předělávat motivy z klasické hudby do rockového hávu a spíš než známý motiv melodie z "Deváté" se mi vždycky líbil hlavně prostředek s kytarovým a posléze klávesovým sólem (ostatně, dočasně obrození DP v klasické sestavě jej v podání Ritchieho a Johna Lorda moc pěkně zahráli na DVD koncertě Come Hell Or High Water). A, upřímně řečeno, případný vrchol nevkusu této skladby se vůbec nedá srovnávat se vším tím opravdovým hudebním nevkusem, který dnes a denně slýcháme ze všech stran. Ale to by bylo na úplně jinou debatu...
Zkrátka, jsem rád za tyto stránky, které jsou pro mě stálou inspirací a podnětem pro neustálé doplňování znalostí opravdové kvalitní muziky a teď i možností výměny a tříbení názorů s lidmi naladěnými na stejnou strunu. Jo, a Long Live Rock 'n' Roll i já opravdu můžu!