Reakce na recenzi:

horyna - @ 02.08.2016

K první srážce s Rainbow došlo až roku 1995 prostřednictvím právě vycházejícího novinkového alba Strangers in us All. Od samého počátku jsem byl nahrávkou doslova omráčen, jejich předešlou tvorbu jsem vůbec neznal ani mne tenkrát nijak zvláště nezajímala. Po důkladném vstřebání alba, jsem si nakonec, na místo studiových desek vystačil s vynikajícím výběrem The Very Best of Rainbow z 97 roku a až mnohem později se dostal k sezobání klasických a vlastně nejlepších nahrávek souboru. Zpět ale k zmíněné desce.

Vždy mne na albu bavili více liché skladby, ty sudé, obzvláště 4,6,8 jsem příliš neprožíval a některé pasáže v nich mne až tak neuchvacovaly, s přibývajícím věkem je těmto předsudkům konec a můžu tvrdit, že deska se mi jeví jako celek nesmírně povedená.

Mám za to, že otevírák Wolf To The Moon- snad nemohl dopadnout lépe, skladba má neuvěřitelný švih, melodické pojivo funguje na výbornou, dobrá nálada a pozitivní tempo si ihned získají posluchače na svou stranu. White pěje sebejistě a parádně.
Cold Hearted Woman- ukrývá tvořivější kytarové postupy a důraz se klade na intenzivnější rockující podstatu, Morrisovi klapky pěkně dotvářejí náladu a Ritchie jako dirigent udílí své pokyny.
Hunting Humans- zbožňuji, tempově skvěle vyvedena, John OReilly bubnuje funkčně a klávesový ševel dotváří vypjatou atmosféru se skvěle intonujícím Dougiem v popředí. Silně očistný chorus nemá chybu.
Sedmdesátkovou náturu podpořenou foukací harmonikou nese na svých bedrech značně volnější kousek Stand And Fight.
Ariel- romanticky dramatická, hitovými ambicemi opředena perla s kreativními kytarovými vyhrávkami mistra R.B. a skvostnou vokální linkou samotné Candice Night v závěru.
Velice příjemná je šestá Too Late For Tears- upalující rockovým klimatem, zdobena množstvím funkčních sól a melodií.
Black Masquerade- jakýsi předobraz metalových spíďáren všech těch novodobých Stratovariusů a dalších podobných klonů, či následovníků.
V Silence- slyšíme pomocné dechy a zvláštní neklid i napětí písní prostupující, se stará o její nespornou jedinečnost. V mládí jsem ji rád neměl vůbec, pro dnešní dny se mi jeví neuvěřitelně přitažlivou.
Hall Of The Mountain King- je postavena na Griegově stejnojmenné části ze suity Peer Gynt a v metalovějším nádechu ji nelze upřít silné vibrační schopnosti. Whiteův démonický projev jde ruku v ruce s Ritchieho ohnivou kytarovou hrou.
Album uzavře Yardbirds cover Still I'm Sad- originál sice neznám, ale tato přestavba se mi zamlouvá.

Překrásný obal, plně romantizující krajiny s doširoka stojícím Ritchiem, ve mě evokuje nanejvýš příjemný pocit, zvukařině z dílny Pata Regana nemám co bych vytknul a nová pěvecká osobnost, tehdy začínající objev Doogie White, mi sem prostě max pasuje. Jasně, nemá sílu a jedinečnost Dia a ani barevně se příliš neprofiluje, podobnost je pouze částečná a nejblíže má nejspíš k Turnerovi. Zde ale zpívá mladickým elánem a zaujetím, jeho pozdější produkce, ať u Malmsteena, či Schenkera, mi neimponují ani z polovic.