Reakce na recenzi:

Snake - @ 09.05.2014

Italští Jumbo patří k těm relativně známějším seskupením, neb aspoň malou díru do světa udělali svým druhým albem DNA. Dohromady dali se v roce 1970, v rychlém sledu natočili tři desky a zavřelo se nad nimi propadliště dějin. V osmdesátých letech sice proběhl nějaký pokus o reunion, ale deska Violini d'autunno z roku 1983 jest tak práchmizerně ohodnocena, že jsem dosud nesebral odvahu si ji pustit..

V krátkosti bych chtěl představit a "ocenit" bezejmenný debut z roku 1972 a světe div se, do nějakého art rocku to má setsakra daleko. To, co na desce se odehrává, bych se nebál označit jako ryzí blues rock. Přímočará a na dřeň obnažená rytmika, houpavý rytmus, hodně akustických kytar, flétny a pořádně hrubozrnný zpěv. Alvaro Fella, "Jumbo" řečený, mi svým vokálem skutečně připomíná podrážděného medvěda, kterého někdo nešetrně vzbudil ze zimního spánku.

Ač svým založením nejsem vyloženě blues rocker a na desku zprvu tvářil jsem se všelijak, poměrně rychle jsem ji přijal za svou. Ono se to koneckonců fakt dobře poslouchá a pomáhá tomu i oživení v podobě foukačky, hammond organu, nebo dechových nástrojů. Za nejlepší skladby považuji Artista, s parádní a jak bézetdéčko chrchlající kytarou, podobně důraznou Che Senso Ha, nebo pěknou melodií opatřenou Dio É. A vynikající je i Ho Visto Piangere, odrhovačka a legrácka na samotný závěr, mající kořeny nespíš někde v lidové hudbě.

Dobrá, dokonce snad velmi dobrá deska, v diskografii Jumbo však nikoliv zásadní. Dám tři a fandům blues rocku ji doporučím k poslechu. Mnoho možností, jak poslechnout si blues rock v italštině, asi není...