Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 28.01.2012

Debutní album kapely Santana jsem poznal v létě 1970 (tedy přesně o rok později než vyšlo), když jsem byl tehdy členem bigbítové kapely Harrow Of Tomorrow a jako mladí kluci jsme zkoušeli ve sklepě jednoho brněnského klubu v centru. Společně tam s námi zkoušeli už protřelí bigbítoví kozáci, kteří už měli zkušenosti, jistou praxi a někteří i místní věhlas.
Pamatuji si, jak kytarista Davif Kafka ze skupiny Great Music Factory zkoušel s nějakou jinou skupinou a byl uhranut Carlosem Santanou. Piloval jeho tón, aby to znělo co nejvěrněji a také si pamatuji, že kapela vedle bicích měla asi troje timbales a dva volné kotle. Na conga tenkrát asi nedosáhli. Tohle album hrálo z páskového magnetofonu a David sjížděl santanovská sóla s velkou elegancí a jeho kvílivý tón měl absolutní dostával…..
Za dva roky nato, to už jsem dělal rockové diskotéky, mě volal kamarád, že má doma desku, kterou mu někdo přivezl ze švédské montáže a že se mu nelíbí „kvílení kytary a všude samé bubny“, jestli bych to nchtěl za něco vyměnit. Já jsem tehdy dostal „danajský dar“ – jakýsi Best Of…. popíkové komerční hudby a nevěděl jsem co s tím. Přijel jsem za ním a uskutečnili jsme obchod. Jeho láska na popu ujížděla a já jsem zase zíral na první album Santany. Obal jsem neznal – byl graficky úžasně vyvedený – ale hudba mě vrátila do toho hudebního klubu a já jsem téhle desce zcela propadl – třebaže už jsem v té době znal Santanu III….

WAITING – podmanivý nástup bicích nástrojů ve spojení s congy a timbales. Baskytara je hutná, ale nijak komplikovaná a je tady rovněž zvuk hammondek. Teď dokonce vykrývá prostor a jejich strašidelný zvuk mě naplňuje zvláštními pocity. Je to emocionální, sugestivně a rytmicky nakažlivé a vnímám tu dušenou sílu emocionálního potenciálu. Vlastně si uvědomuji, že jsem do té doby neslyšel hrát kapely, která by propojovala takovýmto způsobem latinskoamerické rytmy s klasickým rockem….. Rázné zakvílení elektrické kytary vstupuje do hry a stupňování harmonie nabuzuje moje nitro strhujícími pocity.

EVIL WAYS – úvodní bubenický přechod otvírá další skladbu. Má téměř písňový charakter. Výměna a moll a d dur je téměř hypnotická a šlapající rytmika s přiznávkami hammondek se přizpůsobuje těmhle výměnám. Varhaník Gregg Rolie má evidentně jazzbluesovou praxi a také to ve hře na varhany dokazuje. Není to Jon Lord, Brian Auger nebo Keith Emerson, ale hraje suverénně kvalitně a je součástí celého hudebního koloritu. V instrumentální části se náhle změní rytmická struktura a percussion se rozbíhají vpřed, za rozostřeného mlžení hammondek v tremolech a kytarových výbojů Carlose Santany.

SHADES OF TIME – skladba se příliš neliší od předešlé, má ale větší dravost a dynamickou proměnlivost. Gregg Rolie je hlavní zpěvák kapely. Je to zpívající hudebník, není to profilovaný sólista, na toho si bude muset kapela ještě nějaký ten rok počkat. Svižné kytarové předivo je nezkreslené a pohybuje se hlavně ve vyšších polohách za mohutného přispění varhan.

SAVOR – je tady dravá instrumentální skladba: Mike Carabello na conga je velmi čitelný a tvoří José Chepito Areasem vynikající rytmický tandem a propojují tak afro-jihoamerické kultury, zatímco mladý bubeník Michael Shrive dodává řadů breaků a přesné neomylné bubenické praxe razantního hráče. Černošský baskytarista Dave Brown má funkové cítění, ale tady se v přehršli těch bubenických instrumentů spíš ztrácí, protože rytmická linka je opravdu výtečně exponovaná, zvláště když i hammondky občas přebírají roli „rytmického“ nástroje. Rozvíjení základního motivu tvoří prostor pro členění percussion v roztodivných obrazcích…. Paráda.

JINGO – conga v úvodu a pak důrazné další prokreslování rytmiky a Dave Brown najednou vystoupí s baskytarou z „anonymity“. Rolieho hammondky přicházejí zpozadí jako šumění vzdálené vichřice. Hypnotické a strhující do extáze. To potvrdilo hodně posluchačů i těch, kteří většinou nepřicházejí do styku s nějakými rytmickými souvislostmi. Mám pocit nějakého etnického obřadu, nějakého zasvěcení, nebo rituální oběti… famózní. Myslím, že tuhle skladbu natočila v polovině sedmdesátých let u nás i Skupina Františka Ringo Čecha. Čech si pořídil krásná conga a chtěl v kapele, která se z bubblegumu přesouvala k rocku, uplatnit jejich podíl… No myslím, že byl první u nás, ještě před Jiřím Tomkem, ale teď si nejsem jist, jestli je neměl už Jiří Veisser z Plavců, kteří úspěšně účinkovali na „ostrově svobody“ na Kubě….. v každém případě jedině v santanovském pojetí: nedostižné!

PERSUASION – rychlé sekané kvílivé tóny mi připomenou kultovní scénu vraždy z Hitchcockova filmu Psycho…. Ale pak už se odvíjí další skladba. Pořádně přiostřená a rockové drsná. Tahle skladba se často hrávala na mých diskotékách a já pozoroval, jak se holky v minisukních a s dlouhými splývavými vlasy vyrovnávají s rytmy a zjišťoval jsem, že to ve mně vyvolává erotické představy. Výtečně vypilované rockové doprovody, hřmotná rytmická sekce a svištivé hammondky jedou jako o život.

TREAT – tohle je ovšem výrazná změna. Posouváme se k bluesové formě kořeněné jazzem. Rolie hraje velmi citlivě klavírní téma a pohrává si s jednotlivými motivy. Má výtečný úhoz a výraz. Percussion ovšem zvolí střednědobé tempo a propojování rhythm and blues, jazzu, soulu a latinskoamerické samby se tady děje ve výtečné shodě. Carlos Santana do toho vsunuje svoje kytarové nájezdy. Blyštivě čisté tóny se spojují s tou úžasnou rytmickou odevzdaností. Závěr skladby se ovšem vrací zpět do úvodního tématu. Procítěného a velmi subtilního. Krásný příklad hudební fúze.

YOU JUST DON´T CARE – výraznější tvrdší rocková formule. Hammondky se řítí prostorem s výrazně vypilovaným riffem kytary a baskytary. Rytmické akcentování skladbu zbavuje nějaké melodické linky a spíš vnímám velmi důrazné proměny a rytmické nálety. Rolie od varhan ovšem zvolí rhythmandbluesové téma a emoce varhaníka vkládá i do zpěvu, kterému výrazně sekunduje Santana se syrovými tóny. Tentokrát se pohybuje ve středních a někdy i spodních tónových polohách…. Ne ovšem dlouho opět vyrazí to stratosférických výšek a máme tady další řádně zahranou a zaranžovanou skladbu s řadou proměn a dynamických odstínů. Pravděpodobně zaujme skutečné milovníky klasického tvrdého pojetí rocku (záměrně se vyhýbám termínu hard rock, protože ten v r. 1969 v USA nikdo nepoužíval…. ani Blue Cheer ne)

SOUL SACRIFICE – latinskoamerické rytmické asociace otevírají poslední skladbu na albu. Je zde opět popřáno těm etnickým prvkům, které kapelu Santana tolik proslavily, vedle kapelníkových jiskřivých sól. Skladba je vypilovaná do jednotlivých detailů a smysl pro rytmické cítění je opravdu famózní, i když mezi příslušníky původních etnických národů Latinské Ameriky nebo Afriky jsou tyhle dispozice většinově normální a my „ostatní“ jim je můžeme závidět. Hudební téma je dané a nijak rafinované. Schematicky se opakuje a poskytuje prostor pro řadu instrumentálních erupcí na varhany a kytaru.

Eponymní album Santany bylo důležité album. Otevřelo cestu novým hudebním směrům, kterým se nikdo nevěnoval v dané podobě. Jeho futuristické poslání nezpochybňuji, ale jestliže další santanovská alba znamenala další výrazný umělecký posun výš, je třeba v hodnoceni dělat jisté rozdíly. Proto pro delším váhání uděluji albu „jenom“ čtyři hvězdičky, třebaže pět by zcela určitě zasloužilo. I po třiačtyřiceti letech jsem opět fascinován tím, co tenhle sextet ze San Franciska dokázal zahrát a nahrát, nemluvě o živé ztvárnění. Par excellence!