Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 22.08.2014

Při své poslední recenzi na album Styx jsem zmiňoval některé přední představitele melodického rocku či AOR, jejichž alba se mi za léta dostala do sbírek. Patří mezi ně i první dvě alba Asie, jejíž tehdy elitní sestava právem budila vysoká očekávání. Už první album jim přineslo mimořádný komerční úspěch hlavně za oceánem.

Už úvodní Heat of the Moment je ve znamení razantního osmdesátkového nástupu kapely - možná se jedná o nejpřímočařejší hit na albu. Jasný hymnický refrén a melodická vazba, teprve v závěru si užijeme trochu více sólových výstupů kláves a Palmerových bicích. Skladba tehdy výrazně hitparádově bodovala. Only Time Will Tell si mě svou melodickou provázaností kláves a kytary, ale i krásným klenutým vedením hlasu Wettona získala hned na první poslech. Oproti úvodu poněkud sofistikovanější, nostalgicky působící záležitost, přesto také nepokrytě hitová. Sole Survivor patří spíše do kategorie úvodní skladby, tedy přímočaré melodické nálože s naléhavým, velmi intenzívně působícím refrénem. Downes tady rafinovaně "staví" klávesovou pyramidu v mezihře, s náběhem na refrén se opět vše zjednodušuje. Geniálně jednoduché a vzorové pro dané období. One Step Closer je postavená dominantně na klávesových bězích a má vzpomínkový, až polobaladický charakter, na konci vytáhne Howe parádní melodická sóla a Downes mu zdatně sekunduje. Time Again má značně dramatický vstup kláves, pak přichází zrychlení, ale dramatický podtón nevymizí. Dominuje odvázaný Wettonův projev a výrazné klávesové malby. Jako bych se ocitl v nějaké akční policejní honičce... Na albu určitě hodně neobvyklá našláplá záležitost.
Až diskotékově teatrálním motivem kláves začíná Wildest Dreams a hymnický refrén kontrastuje s poklidnou slokou. Tady řádí Downes a užijeme si tu jako na jednom z mála míst i basu. Temnějším motivem kláves začíná i Without You, brzy ale nastupuje klasický kontrast vyklidněné mezihry a hymnicky vrstveného refrénu. V mezihrách přece jen probleskne progresívní minulost členů sestavy a jak Downes, tak i Howe a Palmer se slušně odvazují. Celá skladba ale nakonec mizí do nenávratna... Cutting It Fine patří k mým absolutním favoritům v tvorbě kapely, dá se v podstatě rozdělit na dvě části - klasický hymnický úvod a nádhernou atmosférickou instrumentální "dohru", kde se opět všichni představí v nejlepší formě. Krásná nálada vesmírného bezčasí a nostalgie, evokující i titány progu 70. let... Here Comes the Feeling je pak monumentální tečka v nejlepším duchu AOR, o čemž nás Asia přesvědčí od samotného počátku. Klavírní mezihra klasicky graduje do refrénových výšin se všemi osmdesátkovými atributy. Někdo poskakuje, někdo skřípe zuby...

Hudba Asie mě chytla za srdce, je mi ale jasné, že vzhledem k dílům, které měla sestava tehdy na svědomí v 70. letech na art/progovém poli, to je klasická záležitost love it/hate it. Jako sofistikovanou, progem líznutou AOR oddychovku ale nezbývá, než toto dílo vřele doporučit...