Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 20.06.2012

Britská skupina Colloseum znamenala nový hudební průlom na britské scéně. Když se po albu Bare Wires nemohl umělecky tým kapely domluvit s principálem, tak se jeho část rozhodla odejít a založit vlastní kapelu. Bubeník Jon Hiseman, baskytarista Tony Reeves a saxofonista a flétnista měli plnou hlavu plánů a obklopili se dalšími hráči. Na krátký čas v kapele zakotvil kytarista Jim Roche, ale nakonec byl povolán do kapely zpívající kytarista s Manchesteru – James Litherland a formující se společnost uzavřel výborný varhaník Dave Greenslade, s mnohaletou praxí v jazzových a bluesových kapelách. Název kapele „obstarala“ manželka Jona Hisemana – saxofonistka Barbara Thompson, která byla v létě 1968 na výletě v Římě a byla fascinována antickým Koloseeem. Když se potom zúčastnila několika zkoušek – byla ohromena tím, co hudebníci dokázali vyprodukovat a tak si vzpomněla na svoje prázdniny v Itálii a název už kapele zůstal. Ona muzikantská a aranžérská individualita kapely byla stejně monumentální.
Je zde určitě vliv Grahama Bonda a dalších progresivních jazzmanů, ale tvář kapely je zde jasně determinovaná… opravdu parádní nástup na scénu se vším všudy…..
Colosseum hráli v roce 1969 v Československu. Pro Luboše Andršta, Martina Kratochvíla, Michala Prokopa, Flamengo, Jiřího Stivína…. byli absolutním zjevením na daném poli fúze. Tradiční domácí jazzmani ale nebyli připraveni takový styl přijmout a vadila jim nadměrná „hlučnost“, preferování hřmící rytmiky a divoké improvizace a při koncertu buď odcházeli, nebo si prý zacpávali uši. Nikdo z té swingové generace nedokázal v téhle hudbě rozpoznat vyšší kvalitu a stylové protínání, které v ucucnu získalo velký prostor…..
Album mám ve sbírce a musím konstatovat, že je pro mě stejně důležité jako první alba Chicaga, Blood Sweat And Tears a vedle Jimiho Hendrixe a Cream je v dané době považuji za pravděpodobné nejprogresivnější sdružení v Británii


WALKING IN THE PARK – tak tohle je nástup jako zvon. Od prvního tónu je zde čitelná pořádná porce energie a dravostí v kompletní instrumentaci. Skladba pochází od progresivního průkopníka britského rhythm and blues – Grahama Bonda, se kterým byli členové kapely v různých obdobích propojeni. Výrazná rhythmandluesový riff skladbě dominuje a ve hře pořádně úderná rytmika vynikajícího Jona Hisemana na bicí a Tonyho Reevese na baskytaru. Na saxofony hraje neméně vynikající Dick Heckstall-Smith a dobře propracovaný hlas patří Jamesu Litherlandovi, který je zároveň kytaristou kapely. V mezihře řádně prošlapuje wah wah pedal při svých kytarových partech. Ano, tohle je revoluční spojení blues, rocku a jazzu hned na první pokus a zahájení nového hudebního zápolení na poli hudby. Výborný začátek….

PLENTY HARD LUCK – dravý bubenický nástup a elektrická kytara se ujímá vlády nad tématem, kterému zdatně sekunduje saxofon. Hudební téma je dáno rhythm and blues a v mezihrách dostávají příležitost jednotliví hráči. Nejprve je to Dave Greenslade na hammondky, svoji jazzbluesovou minulost nezapře, stejně jako svůj vzor Jimmyho Smithe, v další mezihře řádí na saxofony – tenorsaxofon a barytonsaxofon fantastický Dick Heckstall-Smith. Ostré jako bič a žádné umaštěné dlouhé tóny, po zpívané části se v závěru dostáva do popředí na chvíli i elektrická kytara Jamese Litherlanda. Strhující!

MANDARIN – do téhle skladby bylo vložena atmosféra orientu, která v sobě nese ono tajemno dálněvýchodních obřadů a velký prostor zde dostává baskytara Tonyho Reevese. Ne tak dravě jako Jack Bruce, ale se stejnou erudicí posunutou více do jazzové struktury zde moduluje svoje basové téma zcela legitimní sám a později doprovázen tikotem bicích a kvákáním Litherlandovy elektrické kytary, který po něm převezme iniciativu. V dané době po Hendrixově a Claptonově vzoru musel mít ve své výbavě „povinně“ wah wah pedál snad každý kytarista. Výborně proaražované skladba s řadou odvážných postupů, kdy se jazz jedinečně spojuje s rockovou strukturou a jsme stržení napětím od začátku až do konce skladby….

DEBUT – kytarově preparovaný úvodní riff s důrazným unisonem bicích baskytary a kytary rozbíhá další skladbu. Nad ní se vznáší jedinečné bučivé sólo na saxofony, které je drsně a vyzývavé a stojí věrně po boku elektrické kytaře a místy ji i předčí. Hiseman se zde nezapomene blýsknout svými famózním bubenickými breaky. Pamatuji si, že jsem viděl v jednom záznamu naživo hrát Heckstalla-Smithe na tenor a soprán saxofon naráz hrál dravě a nijak se nešetřil a hned mi byo jasné, odkud přichází inspirace Janu Kubíkovi z Flamenga (později z Bohemie) – třebaže podobně hrával prý i Roland Kirk na flétny. Greensleadeovy hammondky se vnořují do skladby ve stylu Briana Augera a Zoota Moneyho. Jejich třaslavý tón se výtečně spojuje s rytmikou a přiznávkami kytary. Hiseman ve skladbě běsní jako válečný šaman. Další odvážný muzikantský průlom s famózním závěrem….

BEWARE THE IDES OF MARCH – hudba, v níž kdyby nebyl zvýrazněn saxofonistův part by mohla být součástí repertoáru Procol Harum. Greenslade sice Mathewa Fishera nekopíruje, ale je zde podobná vznešená atmosféra v harmonii. Hiseman jako bubenický mistr ve spojení s Reevesem zde předvádějí jedinečné kousky na svoje nástroje. Green slade si odsedne za temperovaný klavír a vsadí do kompozičního postupu prvky z klasické hudby, ale téma se vrací zpět do rhythm and blues a Litherland ovládne prostor sóloem na kytaru. Není sice technické závratné, ale má úžasný feeling a výraz a společně se saxofony posouvá rytmické běsnění do hodně odvážných končin hudby, které drássá stejně jako nejodvážnější okamžiky na crimsonovském debutu. Bluesové téma mírně koketuje s A Whiter Shade Of Pale (v harmonických náznacích). Opravdová pochoutka….

THE ROAD SHE WALKED BEFORE – Dlouhé tóny předznamenají další rhythm and blues. Litherland zpívá svým rozevřeným a jasným hlasem se zajímavým timbrem v hlase. Greenslade je nejen výtečný varhaník, ale i klavírista a právě tady dokazuje, s jakou elegancí, lehkostí a přitom výrazem ovládá klaviaturu. So skladby se podařilo vložit mírný odér latiny, ale přitom zůstávámna rockové půdě a musíme obdivovat scatované unisono Litherlanda s kytarou

BACKWATER BLUES – ani blues v Colosseum nemůže chybět. Original je od Leadbettera (Leadbellyho). Kapela si ovšem skladbu připodobnila v bělošském pojetí. Litherland. S bluesovou formou kapela pracuje spíš jazzovým způsobem – jinak než tuhle hudbu dělali Bluesbreakers s doprovodnými dechaři. Heckstall-Smith je skutečný virtuos na svoje nástroje (zatím tady neslyším jeho hru na flétnu) a je pro Colosseum tím, čím je pro Weather Report Wayne Shorter. Střídání nástrojů a jeho zdvojené hraní zní dravě, naříká, nadává a emocionálně se rozptyluje v prostoru i se všemi těmi jednotlivými libůstkami ve hře. Skladba svádí k improvizování a Litherlandův hlas se drží černošského modelu interpretace, ale skladbu uzavírají výborné saxofony…..

THOSE ABOUT TO DIE – závěrečná skladba je erupcí, výšlehem plamenů za polního kanónu. Příležitost pro hudebníky si prostě udělat radost a zařádit si. Litherland na kytaru vypálí svižné kytarové sólo, vzápětí sledován hammondkami Greensladea. Propojení jazzu a rhythm and blues je speciálně zde v této skladbě pravděpodobně vrcholným okamžikem za celým albem. Je tady napětí, energetický potenciál, který jde ruku v ruce s výtečným muzikantským běsněním, které obdivuji. Neuchyluje se to do nějakých akademických poloh, nebo samožerského exhibování, ale kapela hraje jako o život od začátku až do konce. Tak tohle je příklad alba, u kterého musím konstatovat, že mě mrzí, že je hudba u konce. Výborný projekt od začátku do finále….

Jako debutové album je Those Who Are About To Die Salute You je jedinečný famózní příklad umělecké výlučnosti perfektně vyhraných hudebníků s vlastní vizí. Colosseum se posunuli a rozvinuli to, co spoluvytvářeli na Bare Wires s Bluesbreakers do ještě vyššího podlaží skutečného kumštu a okamžitě na sebe strhli pozornost hudebníků, odborníků a náročnějšího publika. V jazzrocku první generace na britských ostrovech zaujímali jednoznačně nejvyšší místo a dodnes to z jejich hudby cítím a slyším….. pět hvězdiček je absolutních!