Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 19.03.2017

Historie téhle revoluční party je dostatečně dobře známá. Propojení blues a jazzu si Heckstall-Smith a Hiseman zkusili na mayallovském opusu Bare Wires (1968) a po neshodách o dalším fungování kapely založili za pomocí dalších výjimečných hudebníků novou kapelu, kde jejich nadšení a ohromný potenciál vygradovaly do netušených rozměrů, doslova smetly veškerou konkurenci a dočkaly se i nadšených kritik.

Divoký nájezd saxů Heckstalla-Smitha a Litherlandovy kytary, to je zprudka podaná verze klasiky Walking in the Park, známé nám už z Bondovy společnosti 60. let. Colosseum jí ale vtisklo podobu věru nezapomenutelnou. Greenslade řádí za klaviaturami jako děs, Litherland vypouští jedno ostré sólo za druhým a jeho hlas v tom rozpoutaném živlu jen tak tak stíhá. No a ta božská rytmika? Reevesovy údery do basy jsou lahodné a připravují půdu pro nekonečné Hisemanovy nálety. To je jeden z nejlepších úvodů v žánru.

Litherlandova kytara prostupuje dopředu s nezastavitelnou rytmickou sekcí a bluesovou černotou pořádně poučeným hlasem, a už je tu Plenty Hard Luck. Kdyby tohle nahrála "normální" bluesrocková svorka, jakých tehdy běhaly po Anglii mraky, kýval bych si spokojeností a bylo by to fajn. Jsou tu ale Colosseum a tak je tu Heckstallova dechová nadstavba, přesně se trefující do rytmických obrazců, ve druhé půli nám tady tento mistr ale zcela ovládne pole, podkreslován znovu Greensladeovými malbami.

Mandarin - saxofon a kytarové údery tónů. Ano, název přivolává jisté orientální inspirace a Colosseum se vydávají do dosud nepoznaných atmosférických zákoutí. Tony Reeves dostal prostor ukázat své umění na čtyřech drátech. Je tu jazzrocková improvizace, do které vstupuje Litherland a postupně celá nadržená kapela podle známého vzoru se saxy a varhany, konec je dravý a lehce utnutý.

Debut - drsný rytmický motiv, předznamenávající hardrock. Poté, co tito mistři vyladí rytmickou strukturu, obalují ji Heckstall-Smith a Greenslade svými barbarskými nájezdy. Závěrečný souboj na život a na smrt Greenslada a famózního Hisemana taky stojí za povšimnutí, stejně jako nepotlačitelný všudypřítomný tlak, tak typický pro tenhle skvost.

Beware The Ides of March je známa široko daleko, s Bachovým motivem, známým i z Whiter Shade of Pale od Procol Harum, si Colosseum opět pohráli v intenci svých skoro neomezených možností. Úvod je ostřejší, pak dostává ale mimořádný prostor za varhanami Dave Greenslade a emoce stříkají tak, že mám ty slzy skoro na krajíčku. Pak se nám utrhne ze řetězu celá tahle jedinečná parta v až jazzovém útoku, závěr se ale vrací opět v bachovské linii. Vše dokonale vycítěné, trefené, ukončené přesně tak, jak je potřeba. Kapela trvala na tom, že šlo čistě o její dílo, a její provedení má vražednou jistotu.

The Road She Walked Before - melodický motiv poučený blues a prolínání energetického napětí s ospalým vokálem má své ohromné kouzlo. Pohodovka každým coulem a jedna z mých nejoblíbenějších skladeb.

A přichází bluesrocková podoba Colossea v nejčernější podobě Leadbellyho Backwater Blues. Je to jediná skladba, kde ještě účinkoval původní, bluesově orientovaný kytarista Jim Roche. Nádherně, zcela v intencích žánru provedená černá perla, z líné rytmiky povstávají kytarové úlomky a pak vám ukáže dvojice Greenslade a Heckstall-Smith, že zapojit jejich instrumenty i do tohohle typu skladby pro ně není nejmenší problém. V tom tkvěl přínos a unikátnost Colossea - dva žánry tady spolu divoce obcují za ohromného jiskření, jako by se nechumelilo.

Those Who Are About To Die Salute You - poslední skladba řádné verze alba je náporem poněkud ve stylu první skladby, po řádění dechů a bicích přichází uklidnění, závěr je ale neskutečným odpichem do druhé kosmické rychlosti, který zastaví až závěr.

Z bohaté bonusové verze je třeba zmínit varhany skvěle opentlenou rockovici I Can´t Live Without You a skladbu A Whiter Spade Than Mayall - původně narážka na Mayalla a Taylora, ke kterému přidali známé bachovské téma a byla několikrát předvedena i na koncertech.

Neuvěřitelně energický a naprosto unikátní hudební debut, kde Colosseum dokonale trefili terč uprostřed mezi jazzrockem a bluesrockem, tedy do té doby vlastně něco neslýchaného. Uprchlíci od Mayalla tady slili to nejlepší, co se od bluesového nestora naučili, a ještě tomu dodali dvojnásobný energetický přetlak.