Reakce na recenzi:

horyna - @ 24.01.2019

Soubor Procol Harum vnímám jako jednu z prvních umělecky přínosných kapel, která k dosažení jisté progrese ve své tvorbě a ve svých skladbách nepotřebovala posluchače omračovat přemrštěnou technikou ani skládat kdovíjak složité art-rockové suity. Na každém svém nosiči ze sebe dokázala vycedit sofistikovaně kvalitní písně obklopené neskutečně nápaditým aranžmá, tvořivou stavbou i přitažlivými harmoniemi mnoha barev. Svým spoře písničkářským a na první poslech až obyčejným hudebním stylem, prodchnutým však velkou dávkou melodiky a výborným Brookerovým zpěvem, pomaloučku stoupala několik let po inteligenčně-vývojové křivce stále vzhůru. Desku Procol's Ninth lze v tomto kontextu vnímat jako možný vrchol (nebo jeden z vrcholů) jejich vzájemného společného snažení. Osobně mi její pochopení zabralo víc času než jsem předpokládal, nebo alespoň delší úsek, než který jsem absolvoval s některými z předchůdců.

Procol's Ninth, jak už jsme u Procol Harum navyklí, vykynulo opět z malinko jiného těsta, než které spolu kluci propracovávali roky předešlé. Při nahrávání se kladl daleko větší důraz na využití dechů, díky nímž deska často působí muzikálnějším a uhlazenějším dojmem. Fakt, že u kapely už dávno nepůsobí hlavní kompoziční leader Robin Trower, nemá na přitažlivost a kvalitu nahrávky pražádný vliv. Jeho místo skladatele dokázala kapela zacelit takřka ihned, důkazem čehož byla geniální a monstrózně znějící nahrávka Grand Hotel.

Zpět ale k meritu věci. Desku zahajuje tajemný úvod nápady překypující písně Pandora's Box – jednoho z nezpochybnitelných favoritů této nahrávky i tvorby Procol Harumm všeobecně. Fool's Gold je tempově rozmanitá píseň s výrazným Brookerovým piánem a zajímavě umístěným i zahraným kytarovým sólem Micka Grabhama. Taking The Time se chytá sinatrovské průpravy a v dechové sekci naschvál působí krapet ospalým dojmem. Do progresivního sprintu naběhne úžasně hravá The Unquiet Zone. V ten moment se před vámi otevírá to nejlepší z této desky.

Ve stejné kvalitě pokračuje i divadly na Broadway načichlá dvojice The Final Thrust respektive I Keep Forgetting s božskými žesťovými nástroji (moje nejmilejší). Velmi povedená je i další dvojice písní, aranžérskou chytristikou naplněná Without a Doubt a houpavá The Piper's Tune s naléhavým Brookerovým espritem v hrdle. Typewriter Torment působí z kraje až zbytečně uspávacím dojmem a podobností na kus předchozí. Pak se naštěstí trochu rozdovádí a pozitivní energii vám do žil vstříkne ještě překvapivě zařazený beatlovský cover Eight Days a Week oblečený v lehce swingujícím kabátku.

Dlouho jsme tu neměli žádnou soutěž, tak to tu zkusím znovu trošku rozhýbat. Snad se tu pár fandů Procol Harum ještě najde. Co třeba vaše tři nejoblíbenější nahrávky Procol? Za mě a bez pořadí:

A Salty Dog
Home
Grand Hotel