Reakce na recenzi:

Danny - @ 06.01.2013

Debut "First Utterance" kapely Comus z roku 1971 byl pro posluchačskou obec velkým překvapením. Když začal soubor v průběhu roku 1973 nahrávat nový materiál, fanoušci zbystřili pozornost. Kolekce nazvaná "To Keep From Crying" vyšla v roce 1974 a ačkoli na debut v mnohém navazovala, byla odlišná. Hudba tohoto alba je přehlednější a má menší tendenci se výrazově vrstvit a rozpínat. Pořád je ale velmi dobrá.

Cestu změny ukazuje už vstupní "Down (Like a Movie Star)" se synkopovanou doprovodnou kytarou, samozřejmě akustickou, v tom soubor svůj přístup nezměnil. Zní tu klasická bicí souprava! Ta hraje dostatečně rovně na to, aby muzika nikam neuhýbala a držela tvar. Basa tvrdí muziku, má jednoduchý, ale účelný part. Píseň, která se dá bez problémů hrát v kterémkoli dobrém rádiu, má příjemnou "nakopávanou" (vždy o půl doby předsazenou) vokální linku a tomu je uzpůsobena instrumentace, která stejně předsazuje doprovodné riffy. Kontrastní střední pasáž s tleskáním představuje marimbu (nová tvář: Keith Hale) a flétnu (Bobbie Watson). Zajímavý začátek.
"Touch Down" je zklidněná, na lehkých vokálech postavená píseň, přinášející zásadní sdělení: I Love You. Melodie má půvabně zvláštní průběh (jejím základem je dórská stupnice, která kombinuje mollovou tercii a velkou durovou sextu) a uzavřenost a pevnost konstrukce dotvrzuje harmonická stavba, která pracuje s podivně tíživým dvojakordovým tématem - zajímavý kontrast.
Zvukovou mezihru obstarává krátká "Waves and Caves", kde je smícháno kosmické proudění s dozvukem poraněné duše.
Pak na nás vtrhne Bobbie Watson, která zpívá vlastní kompozici "Figure in Your Dreams", skoro tu slyším předobraz rané Kate Bush, vysoký sopránový falzet a expresivní hrátky s hlasem. Píseň je ale hezky vystavěna, vyhýbá se základnímu akordu (tónice) a svůdně krouží kolem ní, buduje tak pocitové vzrušení. Zajímavé barvy nabízí doprovod: najdeme zde opět marimbu, výrazný a přitom jakoby skrytý je part hoboje, který hrála tehdy mladá Lindsay Cooper (o rok později se objevila na Oldfieldově album "Hergest Ridge" atd.) a nechybí akustická kytara s baskytarou a perkuse. Všechno ale jen dobarvuje výkon Bobbie Watson. Rafinovaná skladba.
Změna největší: "Children of the Universe" má hitové ambice a vůbec není špatná. Společné dílko obou hlavních zpěváků přináší v první části křehkou, nikam se neženoucí hudbu, oba hlasy zpívají měkce a citlivě, doprovod je opavdu minimální, zní tu harfa a klávesy. Střední část, něco jako můstek, je výrazně údernější, přidávají se bicí a baskytara a hlasy zesilují. Refrén je opravdovým vrcholem písně, je mazaný a chytlavý současně! Kapela je ale dost chytrá na to, aby nespadla do povrchnosti a celou konstrukci hned shazuje - prudká změna a postupné ztišení. Vokální linka pak směřuje téměř do ticha. Skladba opět postupně roste, hlasy se znovu proplétají a hledají směr - píseň postupně dospěje až k refrénu a graduje ztišující se codou. Skvělá věc, doporučuju si poslech této skladby užít, historie přesně takovýchto okamžiků moc nenabízí.
Teď by posluchač očekával, v rámci zachování kontrastu, nějakou "krkolomnější" věc, ta nepřichází. "So Long Supernova" je pro mě nejslabším místem alba, ke kapele nepadnoucí skladba, ale v tom je ten problém: není to úplně špatná věc, ale kapela si nás rozmazlila. "So Long Supernova" je takové v podstatě příjemné zpívání. Bicí jsou tady tak pravidelné, že píseň je jimi úplně svázaná.
"Perpetual Motion" už si s atmosférou hraje víc (místo bicích jsou tady perkuse), zvláště, když se ve druhé části přidává výraznější baskytara s jemnými klávesovými podkresy a zpěváci si hrají s typickým poletováním hlasů.
"Panophany" je další mezihra (opět v ní má prsty Andy Hellaby), ruchy teď připomínají zvukově zpracované padající předměty. Je kratičká.
I píseň "Get Yourself a Man" napsala Bobbie Watson a i tady je velmi výrazná, tentokrát pevnější a odhodlanější. Doprovodu dominuje klavír a podpůrný Woottonův vokál, refrén zahušťuje baskytara a tentokrát hezky neurotické bicí. Watson opět dokládá své mimořádné vokální kvality v melodii s velkými intervalovými skoky, stejně dokáže být citlivá i popudlivá.
"To Keep from Crying" je postavena na podmanivém harmonickém plánu a opět střídá utlumenější pasáže s těmi výraznějšími. Zajímavá je nápaditost práce s motivy, které do sebe spíš prorůstají než na sebe navazují. Atmosféra písně je až mrazivá, melodické linky jdou chvílemi proti harmonii (ne s ní) a opět tady slyšíme Lindsay Cooper, ale tentokrát nehraje na hoboj, ale na fagot.
A na závěr Andy Hellaby potřetí, jeho zvuková performance je teď nejlépe dešifrovatelná: zefektovaná harfa.

Mám toto album moc rád. Chcete-li začít s poslechem této neotřelé hudební party, pak je možná dobré začít právě tady. Debut je přece jen o něco "jinde".