EasyRocker - @ 31.10.2011 | #

I na pětatřiceti minutách předvedli Black Sabbath na rok 1971 skutečně zničující explozi. Už úvodní asfaltovitý riff klasiky Sweet Leaf napoví, o čem to celé bude - enormně temný, zahuštěný kytarový zvuk, do toho parádně proplouvající baskytara - slyš třeba hned druhou, přece jen přímočařejší a hitovější After Forever. Krátká instrumentálka Embryo je předzvěstí dalšího zničujícího metalového uragánu, když v Children of the Grave Iommi vybalí jakoby nic další tuny těžkých riffů. Druhou instrumentálkou je klasicizující Orchid, otevírající cestu dusajícímu riffu další poněkud opomíjené, ale excelentní Lord of This World. Solitude je pak nádherným výletem kamsi zcela mimo, zdá se, že pokračuje přesně tam, kde Planet Caravan skončila. Další z řady nezapomenutelných experimentů na prvních deskách kapely. Into the Void je pak dalším dokonalým Iommiho riffostrojem a esencí všeho, co se mi na Master of Reality tak líbí. Sevřenější, temnější desku až kapela nenatočila, a jsem za tenhle lexikon kytarového riffu rád. Ať chci, jak chci, nenacházím tady slabší místo. Znovu za plný počet.

Cossack @ 03.11.2011 19:32:42 | #
The Paul: Já jsem taky netvrdil, že je to „výborný nápad”... :-)
Jen jsem oponoval mylnému názoru, že na LP byly možnosti kapel omezeny (pokud jde o nahrávku přes 30 či 40 minut). Do 60 minut není problém (první přes hodinu byla až v 87. "Hysteria" od DEF LEPPARD – 62 minut 52 sekund), pravda, v těch 70. letech byl asi ten limit méně (do 50 minut?). Dvoj- případně trojalba ale nebyla ničím nemožným.
Jinak souhlasím, že je lepší drážky tolik „nehustit”, kvalitě to určitě nepřidá; však také často vychází nahrávky, které by v pohodě vešly na 1 LP na dvou (délky např. 46 minut apod.). Důvod je jasný...

Takže tak... ;-)